Příběh

Anny Touškové

zpracovala Miroslava Kubatová Pitrová

a její studenti Filip Toušek a František Funda

 

Obr. č. 1: Anna Toušková jako mladé děvče

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

Paní Anna Toušková, rozená Häuslerová, se narodila v českém příhraničí během druhé světové války a pochází ze smíšeného česko-německého manželství. Po válce se Häuslerovi rozhodli dobrovolně zůstat na území tehdejší Československé republiky v Chrobolech[1] a ona a její rodina se dostali na okraj společnosti kvůli otcově německému působení v nacistické armádě. Po roce 1945 a následně po nastolení komunistického režimu v Československu se musela pamětnice a její rodiče vypořádat s persekucemi, útlakem, nenávistí, opovržením i hněvem československého státu a jeho obyvatel. Hlavními tématy rozhovoru se stalo poválečné Československo, nucený odsun Němců, návštěvy německého příbuzenstva v západním Německu a další související vzpomínky.

Rozhovor s A. Touškovou se uskutečnil 10. prosince 2017 v jejím domě v Husinci nedaleko Netolic, v Jihočeském kraji v podhůří Šumavy. Vnuk narátorky (Filip Toušek) je studentem UAG FF JU. Prostřednictvím jeho vypracovávané bakalářské práce jsem se dozvěděla o jejím česko-německém původu. Díky jeho osobní invenci bylo možné rozhovor uskutečnit. Filip Toušek svou babičku o prováděném výzkumu informoval, k rozhovoru ji přemluvil, byl u něj přítomen a  spoluvedl ho.

Paní Toušková působila během rozhovoru uvolněným a klidným dojmem. Bylo na ní vidět nadšení a radost z toho, že se někdo zajímá o její životní příběh. Že ho může vyprávět nejen svému vnukovi, ale že se s ním seznámí i širší veřejnost. Některé úseky jejího vyprávění byly emočně velmi náročné a dohnaly pamětnici až k slzám. Přesto a právě proto má její rozhovor vysokou vypovídací hodnotu a je dokladem složitého poválečného soužití Čechů a Němců v česko-bavorském (německém) příhraničí.

Anna Toušková se narodila se 27. 5. 1940 na samotě nedaleko obce Chroboly. Přesná lokalita jejího rodiště se nachází mezi obcemi Chroboly a Lučenice v dnes již zalesněné neobydlené oblasti[2] nedaleko Husince. Otec byl Němec, matka Češka. Až do svých šesti let mluvila pouze německy. Doma se česky nemluvilo. Pamětnice měla ještě dalších sedm sourozenců.

„Otec působil v německé armádě za druhé světové války a po jejím konci se vrátil domů,” popisuje A. Toušková a dodává „měl to po návratu velmi složité, protože byl původem Němec.” Velká část německého obyvatelstva, která bydlela v Chrobolech, Rohanově a zároveň i na samotě s Häuslerovou rodinou, podléhala poválečnému odsunu.[3] Na obrázku níže je vidět pohraniční území Sudet (světle hnědá barva), které bylo připojeno k nacistickému Německu po Mnichovské dohodě v roce 1938, včetně žlutě označených Chrobol.

 

Obr. č. 2: rozdělení jižních Čech po Mnichovské dohodě v roce 1938

Zdroj: Mapa Sudet v Československu v roce 1938 [online]. [cit. 2017-12-26]. Dostupné z: http://nemci.euweb.cz/mapy.htm.

 

Po druhé světové válce se rodina Häuslerových rozhodla na území tehdejší Československé republiky zůstat.[4] Tím se museli rozloučit s řadou přátel, kteří dobrovolně odešli či byli odsunuti do Německa. „Pro rodiče to byli někteří velmi dobří přátelé a moje matka jim pomáhala s hospodářstvím, kde si vydělala peníze a zároveň jí nebylo samotné doma smutno, protože otec bojoval během druhé světové války za nacistické Německo.” Anna Toušková byla malé dítě, ale přesto si vybavuje: „Bylo to velmi smutné období, protože většina našich německých přátel z okolí nebo i z odlehlejších míst byla odsunuta do Německa a zůstali jsme tady téměř sami,” vzpomíná s povzdechem pamětnice „Mohli si s sebou vzít jenom své osobní věci a nesměli si vzít nic víc,” doplňuje A. Toušková.[5]  Vzpomínky se jí stále vracejí na kamarády z dětství: „Bydleli jsme na samotě s ostatními Němci a mezi sousedy jsem měla kamarády, se kterými jsme si hráli pomalu celé dny.” Některé události jí ale přesto vykouzlí úsměv na tváři. „Jako malá holka jsem občas přenocovala u svých německých kamarádů. Vždy jsme měli v jejich domě připravenou večeři a spaní na slámě. Moje matka tam pokaždé večer přišla a chtěla mě odvést domů, ale my už jsme byli připravení jít spát, tak mě tam nechala přespat.”

Rodiče A. Touškové měli na výběr, zda odejdou do Německa nebo zůstanou na území tehdejší ČSR. Smíšená manželství si mohla vybrat ze dvou výše zmíněných možností. „Otec byl původem Němec a pořád opakoval, že bychom měli taky odejít do Německa, ale moje matka, původem Češka, byla proti, protože se narodila na Šumavě a nechtěla opustit své české příbuzenstvo,” uvádí A. Toušková, jak si její otec přál odejít do Německa, ale maminka lpěla na svých šumavských kořenech. Proto zůstali… „Otec byl dlouhou dobu hodně naštvaný, když jsme nevyužili možnost tehdy jako rodina odejít do Německa, protože tvrdil, že by se nám žilo určitě lépe než tady za komunistického režimu v Československu.”

Obr. č. 3: rodiče A. Touškové před rodinným domem v Husinci

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

Rodina pamětnice zůstala tedy na území ČSR v jejich domě nedaleko Chrobol. Tím ale problémy teprve měly začít. Stát prostřednictvím Okresního národního výboru v Prachaticích považoval otce A. Touškové za tzv. státně nespolehlivou osobu.[6] Osobám zařazeným do této kategorie byl majetek zabrán ve prospěch státu.[7] Majetek sudetských Němců byl dle reparační dohody z prosince 1945 označen jako tzv. majetek zvláštního charakteru a nebyl zahrnut do reparačních požadavků. Následně mohla ČSR s tímto majetkem manipulovat podle vlastního uvážení.[8] Celá rodina byla nedobrovolně vystěhována z rodinného domu u Chrobol. „Nastěhovali nás přímo do obce Chroboly. Dostali jsme tam malý dům a neměli jsme tam ani elektriku,” většinu dne trávila rodina v práci, „všichni jsme museli velmi tvrdě pracovat, protože jsme měli ještě hospodářství, abychom jsme se vůbec dokázali uživit,” vysvětluje A. Toušková ve vzpomínkách na poválečné období. „Do našeho rodinného domu na samotě nedaleko obce Chroboly nepřišel žádný nový majitel, ale celý majetek, dobytek a věci, které měly nějakou hodnotu, byly rozkradené a následně se i celý dům zboural a zbyla po něm jenom ruina.”

Cílem tzv. vnitřní nucené migrace byla rychlejší a účelná asimilace Němců, kterým bylo dovoleno z různých důvodů na území Československa zůstat. A. Toušková vzpomíná, jak celou rodinu plánovali přestěhovat z obce Chroboly více do vnitrozemí, ale nakonec se zmiňovaný záměr neuskutečnil. Po druhé světové válce byly německé a smíšené rodiny omezovány různými restrikcemi a postihy, které se týkaly, jak dokládá pamětnice, mj. vyvlastňováním soukromého majetku. Dále to bylo propouštění z práce nebo zákaz volného pohybu a vycházení po určité hodině z domu, zákaz sdružování, omezený příděl potravinových dávek, omezení kulturního a náboženského života, atd.[9] V Chrobolech se musela rodina vypořádat s těžkými životními podmínkami a samotou. „Po večerech jsme seděli celá rodina v jedné místnosti a poslouchali malé rádio na baterky.”

Matka A. Touškové pracovala doma na hospodářství a otec byl zaměstnán v obci Chroboly na Paulikově pile.[10] V samotném provozu a v lese, kde porážel stromy a s koňmi je stahoval na pilu. Pamětnice smutně dodala, „táta se strašně nadřel, abychom se uživili.”

A. Toušková vzpomíná, že po druhé světové válce nastala doba, kdy se musela učit česky a nesměla hovořit německým jazykem. I to patřilo k nařízením nově se konstituující republiky. Po válce a odsunu Němců bylo nařízeno, že se na území Československé republiky nesmí mluvit německy. Na celém území byl stanovený za státní a oficiální jazyk československý, resp. na území Čech čeština.[11] „Byli jsme i po večerech odposloucháváni pod okny, zda nemluvíme doma německy, protože to bylo trestné.” Pamětnici bylo i jednou vyhrožováno smrtí, jak následně popisuje: „Jednou mi bylo vyhrožováno samotným vojákem pod hrozbou smrti, že pokud okamžitě nezačnu mluvit česky, tak mě zastřelí. Hrozně jsem se bála!” Ještě dnes si se slzami v očích vybavuje tento otřesný zážitek pamětnice.

Zákony První Československé republiky ještě připouštěly výjimku pro národnostní menšiny. V případě, pokud obyvatelé mluvící cizím jazykem tvořili aspoň 20 % v daném soudním okrese, měli nárok na komunikaci s úřady ve svém mateřském jazyce, stejně jako na vzdělání v něm.[12] Podle zákona č. 150/1948 Sb. byl Národním shromáždění republiky Československé zrušen inkriminovaný jazykový zákon č. 122/1920 Sb. V roce 1948 byla přijata nová komunistická Ústava^[13], která nenavazovala na prvorepublikový právní řád a pro německé a maďarské národnostní menšiny nebylo vytvořeno menšinové právo.[14]

Trvalo, než se rodina Häuslerových v Chrobolech zabydlela, ale i přes počáteční obtíže se jim to podařilo. „Po delší době se otec v Chrobolech spřátelil s místními Čechy a oni viděli, že je to pracovitý člověk a přestávali v něm vidět nepřítele,” pamětnice s radostí vzpomíná, že se její otec navštěvoval s českými sousedy a dodává, že později chodil i do hospody či se šli rodiče pobavit na místní bál.

A. Toušková začala chodit do bývalé české základní školy č. p. 59 s primárním vzděláním v obci Chroboly. Na druhý stupeň poté na základní školu v Prachaticích, která se už v 50. letech 20. století nacházela jako dnes na ulici Vodňanská 287. Začátky pro ni byly obtížné. Souviselo to zejména s její nedostatečnou znalostí českého jazyka. De facto se v tomto věku učila češtinu jako cizí jazyk. „Snažila jsem se mluvit česky, ale pořád jsem nebyla schopná mluvit a odpovídat plynule. Kvůli tomu se mi někteří spolužáci posmívali.” Český a německý jazyk se jí někdy míchal dohromady. „Musela jsem se sama naučit češtinu. S rodiči jsem mluvila po večerech, ale vždy jsme šli brzo spát, tak nezbylo moc času.” Děti jí ve škole vyčítaly hrůzy z druhé světové války, protože její otec bojoval ve válce za nacistické Německo. Na to, jak děti uměly být zlé, nechce dnes více vzpomínat. „Musela jsem se ale rvát se svými spolužáky, kteří mně vyčítali následky druhé světové války, protože jsem byla z poloviny Němka.”

Učitelé měli k A. Touškové stejný přístup jako k ostatním dětem a snažili se jí pomáhat. „Třeba při poledních přestávkách šli všichni spolužáci domů na oběd, ale přesto jsem mohla zůstávat ve třídě a čekat na odpolední vyučování, protože jsem to měla ze školy domů daleko.” Našli se i učitelé, kteří byli k A. Touškové velmi vstřícní, „přes polední přestávku jsem dostala třeba i kakao na zahřátí.” A. Toušková měla ve škole ráda dějepis, zeměpis a literaturu. „Po páté třídě jsem přestoupila do základní školy v Prachaticích a jezdila jsem tam vlakem,” dodává.

A. Toušková musela už jako dítě pomáhat rodičům s hospodářstvím: „Musela jsem pást krávy, prát prádlo a chodit pro vodu v kýblích.” Při pasení krav se mohla ale věnovat své zálibě, čtení. „Ráda jsem četla knihy a mým největším přáním bylo se stát učitelkou.” S povzdechem dodává: „Bohužel se to neuskutečnilo.” Na pamětnici bylo při vyprávění vidět, jak moc jí tento nevyplněný sen mrzí. „Otec by mi studium nedokázal financovat a komunistický režim by mi to určitě kvůli mému původu stejně nedovolil.” Když A. Toušková dokončila v patnácti letech základní vzdělání ve škole v Prachaticích, nastoupila ihned do svého prvního zaměstnání. „Šla jsem pracovat do závodu Šumavan[15], který se nacházel v Husinci, abych pomohla po finanční stránce své rodině. Po nějaké době jsem skončila, abych mohla ošetřovat svou nemocnou matku a zároveň vypomáhat s naším domácím hospodářstvím,” vypráví pamětnice, proč nedlouho poté ukončila pracovní poměr v Šumavanu.

Otec A. Touškové si delší dobu žádal o tzv. výjezdní doložku do Německa, aby mohl navštívit své odsunuté příbuzné. Udělení povolení pro výjezd do Německé spolkové republiky bylo velmi komplikované.[16] Díky omezení pohybu osob na Západ mohl režim využívat ekonomickou sílu svých občanů a zároveň je systematicky kontrolovat.[17]

„Na začátku 60. let dostal otec povolení, aby mohl navštívit své německé příbuzenstvo,” a dodává, „otec pak jezdil pravidelně do Německa buď vlakem přímo do Řezna, nebo ho jeho příbuzní vyzvedávali na hraničním přechodu Strážný a dál jeli autem.” Otec pamětnice měl v Řezně tři sestry a bratra. On jako jediný z rodiny, protože si vzal Češku, zůstal na české straně Šumavy. Ostatní příbuzenstvo bydlelo v Bavorsku. „Vyprávěl, jak se jim dařilo o hodně lépe než nám a velmi litoval, že jsme při odsunu jako jiné německé nebo smíšené rodiny nevyužili možnost odejít do Německa.” Po svých návratech byl vždy velmi pečlivě vyslýchán na Okresní správě SNB – oddělení StB v Prachaticích. „Kvůli svému pobytu v Německu dostával otázky ohledně osob, se kterými se tam bavil, o čem se s nimi bavil, jak se tam žije, co tam dělal, atd.”

V roce 1961 se pamětnice provdala za Miloslava Touška. Obřad se konal v Českých Budějovicích na místní radnici a po svatbě se ještě ve stejném roce nastěhovali do rodinného domu v Husinci, kde žije A. Toušková dodnes.

Obr. č. 4: Anna Toušková se svým manželem na svatební fotografii

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

V roce 1981 dostala A. Toušková s manželem cestovní povolení do Německa, aby spolu s jejím otcem navštívili německé příbuzné společně. „Byla jsem se svým manželem a otcem v Mnichově a Řezně. Mile jsem byla překvapená, jak si Němci žijou velmi solidně, protože mi bylo celou dobu vyprávěno, jak je na tom Německo bídně, že tam žijí v rozpadlých domech nebo v chatrčích,” a zároveň ještě doplňuje, „bylo mi to zcela jinak obrazně vykládáno, než byla skutečná realita.” Komunistická propaganda tedy udělala své. 

A. Toušková při své první cestě do Německa doufala, že se bude umět dorozumět pomocí německého jazyka a že si rozvzpomene. Ale dlouhé roky používání češtiny jí němčinu z hlavy úplně vytlačily. Byla z toho velmi smutná. Myslela si, že když uslyší německý rozhovor, tak po nějaké době bude schopná znovu mluvit svým rodným jazykem. Tomu se tak ale nestalo. Styky s německým příbuzenstvem přerušila po smrti otce. K navázání kontaktů s německými příbuznými ale došlo paradoxně díky jejím potomkům a zejména vnukovi Filipovi, který studuje němčinu na univerzitě. Ti všichni jí pomáhají s tlumočením z jazyka, který byl původně jejím mateřským…

 

            „Hodně mě mrzí neschopnost mluvit německy, protože by se mi po revoluci v roce 1989 otevřely nové možnosti cestování a dostala bych se k různým pracovním příležitostem.” Nyní se již příbuzní navštěvují recipročně. Poslední setkání s německým příbuzenstvem proběhlo v Husinci v roce 2016. „Nedávno jsme se viděli s příbuznými z Německa, ale já jsem vůbec jejich řeči nerozuměla.“

„Cítím se být pořád jako Češka a jsem moc pyšná na své potomky, že se dokážou dorozumět v německém jazyce, protože můj otec by na ně byl moc hrdý.” Mrzí ji, že svůj rodný jazyk pod nátlakem tehdejšího režimu zcela zapomněla, ale je ráda, že bydlí v Čechách. I když připouští, že na druhé straně hranice by se jí možná žilo lépe a snáze.

Tak uzavřela vyprávění o svém životě.