Rozhovor

s Danielem Brunnerem

zpracovala Miroslava Kubatová Pitrová

se studentem Františkem Fundou

 

Daniel Brunner vzpomíná v rozhovoru na odchod své matky v 90. letech 20. století do Německa za prací, její setkání s otcem. Jejich svatbu a své dětství. Následně přibližuje svůj studijní život v Bavorsku a posléze v České republice. Daniel Brunner absolvoval školní docházku a následně studentská léta nejprve v Bavorsku, poté v Čechách. Byl tak konfrontován se vzdělávacím systémem dvou států a musel se s tím vyrovnat, což nebylo vždy jednoduché.

                         Daniel Brunner

 

Rozhovor s Danielem Brunnerem byl natočen 12. dubna 2018 v Janovicích nad Úhlavou, na Klatovsku, v Plzeňském kraji. D. Brunner zde byl na návštěvě svých českých příbuzných a naskytla se ideální příležitost k setkání.Druhý rozhovor s respondentem byl uskutečněn nedlouho poté v Bavorsku.

Respondent naplňoval všechna kritéria projektu: pochází ze míšeného česko-německého manželství, bydlí v obci Hutthurm v bavorském okrese Pasov a odmalička byl vychováván dvojjazyčně. Díky roku narození 1992 se témata rozhovoru následně týkala i jiných oblastí, než u našich dalších pamětníků.

Zprostředkování kontaktu na D. Brunnera proběhlo skrze bývalého spoluhráče, se kterým student UAG FF JU František Funda působil v jihočeském fotbalovém klubu SK Jankov. Ten jej na Daniela Brunnera upozornil, neboť ze společných rozhovorů věděl, že se Jihočeská univerzita snaží najít dvojjazyčné jedince v česko-bavorském příhraničí. Poté, co jsme se s ním spojili a vysvětlili mu cíle přeshraničního projektu, s natočením rozhovoru souhlasil.

Daniel Brunner se narodil dne 15. července 1992 v Deggendorfu[1] do smíšené česko-německé rodiny. Otec Karl Brunner (*1965) je Němec. Bydlí v Deggendorfu a zároven zde pracuje u policie. Matka Alena Brunnerová, rozená Dvorská, se narodila v roce 1970 v Klatovech v Plzeňském kraji, a je to tedy Češka. Nyní pracuje ve městě Furt im Wald[2].

V popředí maminka D. Brunnera se svými kamarádkami z práce

 

Maminka D. Brunnera se kvůli geografické vzdálenosti Klatov k Bavorsku chtěla i v době před Listopadem 89 učit německy. „Moji prarodiče se znali se sudetskými Němci, kteří žili v okolí Klatov, proto se moje maminka naučila mluvit německy,” popisoval v rozhovoru D. Brunner a dále doplnil „se svými prarodiči navštěvovala moje maminka německé přátele z okolí Klatov a mluvili s nimi německy a česky. To byl zásadní důvod, proč se maminka naučila němčinu, kterou pak mohla využít po otevření hranic s Německem, kde chtěla najít lepší práci než v Československu.” Uměla německy spíše mluvit, gramatiku a písemný projev logicky tak dobrý neměla, jak dále vyplývá z vyprávění respondenta: „Maminka uměla dobře mluvit a komunikovat, ale po stránce psané němčiny nebo gramatiky to bylo velmi slabé. Přesto měla alespoň základ německého jazyka a její začátek byl v Německu o to jednoduší.” Po roce 1989 se otevřely dosud neprostupné hranice mezi Východem a Západem. Češi z Klatovska i jiných příhraničních regionů pomalu začali objevovat a využívat pracovních možností za hranicemi. Maminka pana Brunnera nebyla výjimkou. „Když padnul komunistický režim, tak začala maminka po revoluci jezdit do Německa, kde si chtěla najít práci,” přibližuje uvažování své matky a dodává, že ji v tom okolí od začátku podporovalo. „Od sudetských Němců z Klatovska, kteří byli dobří přátelé rodičů maminky, vždy slýchávala, jak je Deggendorf pěkné město a život je tam ideální.” Proto se rozhodla pro Deggendorf. „Jak maminka začala jezdit do Deggendorfu, tak se seznamovala s prostředím a hledala nabídky práce, např. v novinách Süddeutsche Zeitung[3].” Aktivní hledání práce se jí vyplatilo a místo v Bavorsku našla. Kvůli pobytu a práci v Německu si musela v té době žádat o pracovní a pobytové vízum.[4] „Maminka začala po nějaké době pracovat jako servírka v restauraci v Deggendorfu, kde se i shodou okolností seznámila s mým otcem,” popisuje s úsměvem Daniel Brunner a dodává: „V roce 1991 se otec oženil s mojí maminkou v Deggendorfu a začali spolu bydlet. Maminka převzala otcovo příjmení a po roce a půl společného žití mě čekávali.”D. Brunner se tedy narodil v Bavorsku a má německé občanství.

Výchova v domácnosti Brunnerových probíhala ve dvou jazycích, „maminka na mě mluvila česky a otec pouze v němčině.” Jak z vyprávění respondenta vyplývá, jeho matka se velmi snažila o to, aby se od narození učil česky. „Češtinu jsem se učil od maminky, protože byla se mnou na mateřský dovolený a hodně se mi věnovala. Maminka chtěla, abych se naučil česky, neboť její rodina pocházela z České republiky,” popisoval pohnutky své matky k bilingvní výchově a podotkl, „měl jsem výhodu, protože jsem měl dva domovy (Bavorsko a Čechy – pozn. aut.) a maminka nechtěla, abych měl problém dorozumět se s Českými příbuznými nebo v České republice.” Protože měla zkušenosti se svou výukou němčiny, věděla, že je nutné následně seznamovat malého Daniela nejen s mluvenou, ale i psanou podobnou jazyka. „Při volných chvílích se mi maminka snažila vštípit i výuku českého jazyka. Rád jsem četl a pořád čtu knihy v německém a hodně v českém jazyce,” přibližoval s nadšením Daniel Brunner svou zálibu v knihách, „maminka mě přivedla ke čtení a já jsem si ke knihám našel cestu, protože prarodiče z Čech nám vždy domů dali nějaké české knihy a já jsem si je s maminkou vždy četl. Za to jí nesmírně děkuji, protože jí to stálo mnoho času.” Při čtení a díky čtení si Daniel Brunner osvojoval i českou gramatiku, „při čtení mi vysvětlovala českou gramatiku, když jsem něčemu nerozuměl,” vzpomínal na nenásilnou výuku a s úsměvem Daniel Brunner dodal, „maminka byla knižní typ a také velmi ráda četla.“

Daniel Brunner jako čtyřletý

 

Komunikačním jazykem rodiny byla němčina. Otec se ale česky snažil naučit. „Maminka mi vyprávěla, že to pro otce bylo dost náročné. Chtěl se trochu naučit česky a maminku k tomu pořád nabádal,” následně Daniel Brunner doplnil, „naučil se základní fráze, ale dokáže komunikovat s tzv. lámavou češtinou, protože mu to opravdu moc nešlo.” Bohužel vztahy s německým příbuzenstvem nebyly dle vyprávění D. Brunnera optimální A docházelo i k nepříjemným situacím. „Vždy když jsme přijeli za maminky příbuznými na Klatovsko, tak nikdy nenastal sebemenší problém. Prarodiče nás mile přivítali a udělali výborný oběd. Tam jsem si zamiloval i českou kuchyni. Pak nás vzali někam na výlet buď po Šumavě, nebo jsme jezdili do Plzně, popřípadě do okolí Klatov,” líčil pan Brunner chvíle strávené s českým příbuzenstvem. U německé části rodiny to ale bylo složitější. „Příjemná nálada už neplatila u rodičů z otcovy strany, protože moji maminku neměli moc rádi z toho důvodu, že je Češka.” Mezi rodiči otce pamětníka a jeho maminkou panovalo jisté napětí. „Když bydlela maminka s otcem u jeho rodičů v Deggendorfu, tak je prý chtěli rozeštvat od sebe. Nepřijali ji mezi sebe.”

Situace se uklidnila, když se rodiče přestěhovali do vlastního bytu v Deggendorfu. Co ale D. Brunner zdůrazňuje je, že on se svými německými prarodiči vycházel velmi dobře. Když byl malý, měli ho rádi a hezky se k němu chovali (což se nedalo říci o vztahu prarodičů k jeho matce). Po odchodu do České republiky se s nimi už tolik nevídal.

„Do svých čtrnácti let jsem žil v Deggendorfu, kde jsem zároveň chodil na základní školu.[5] Jmenovala se Theodor – Heuss – Volksschule[6] Deggendorf. Ve škole nebyl žádný předmět vyučovaný českým jazykem.” Rád ještě dnes vzpomíná na přátelský kolektiv spolužáků. Základní škola byla skvělá. Měli jsme vynikající třídní kolektiv. Většina spolužáků byla kamarádských, a když jsme skončili po škole, tak jsme si šli často hrát na hřiště.” Jeho mimoškolní aktivity se už tolik nezamlouvaly otci. „Někdy na mě byl otec naštvaný, že se radši věnuji dovádění, než abych se věnoval škole a psal domácí úkoly,” doplnil D. Brunner.

 

  Otec Daniela Brunnera, Karl Brunner

 

Na konci základní školy došlo pro D. Brunnera a celou jeho rodinu k zásadní změně dosavadního života. „V roce 2007 nastaly v rodině komplikace, protože si přestávali rodiče rozumět. Rodiče se poté nechali rozvést a domluvili se, že otce budu dvakrát za měsíc o víkendech navštěvovat. Byl jsem rád, že jsme se navštěvovali a díky tomu jsem potkával i bývalé kamarády z Deggendorfu. Maminka se vrátila zpět do Plzeňského kraje ke svým rodičům do Janovic nad Úhlavou,” popisoval smutně vzpomínky na tuto část svého života D. Brunner a dále dodal, „rodiče se mi snažili najít střední školu v České republice a domluvili se, že bude jednodušší, když zůstanu u matky a jejích rodičů a otec zůstane v Německu.” Pro respondenta to bylo velmi neradostné období, čemuž nasvědčoval i smutný tón v hlase a nešťastný výraz v jeho obličeji. D. Brunner dále popisoval pobyt v České republice: „Přestěhovali jsme se k matky rodičům do Čech a já jsem začal chodit na střední soukromou školu do Plzně.” Systém českého školství byl zcela odlišný od toho bavorského. Ze začátku pro něj byla aklimatizace velmi těžká.

„Nastoupil jsem na plzeňskou obchodní akademii, kde jsem dělal pouze pohovor s ředitelem školy. Rozdílové zkoušky se na soukromou školu nevyžadovaly, protože tam hlavně chtěli, aby rodiče studentů platili školné.” Nebylo to vůbec snadné, protože spolužáci se prý chovali odměřeně a nedůvěřivě. Po nějaké době se dokázal D. Brunner do kolektivu začlenit, i když jednoduché to nebylo. Na svou třídu na střední škole vzpomíná ale s odstupem času rád. „Ze začátku to byla pro mě určitě změna, když to porovnám se základní školou v Německu, kde jsme měli skvělý třídní kolektiv. Tady na mě pohlíželi, jako co chci, když jsem studoval předtím v Německu,” popisoval D. Brunner své pocity, ale následně dodal, že nebyl ve třídě sám jako „cizinec“. Cizincem se paradoxně i přes dobrou znalost jazyka cítil. Narodil se a dětství prožil v Bavorsku, kde začal chodit i do školy. Neměl zkušenost s českým školským systémem, českými dětmi (vyjma prázdnin u prarodičů), českým kulturním prostředím. Tento přechod byl pro něj velmi náročný. „Začal jsem se bavit s jedním spolužákem, který mimochodem pocházel z Kosova. Byl v podobné situaci jako já a dali jsme se dohromady.” Netrvalo dlouho a mezi ostatní spolužáky se dokázal integrovat. „Po nějaké době nás kolektiv také přijmul, protože byla s námi sranda a snažili jsme se se spolužákem z Kosova chovat přirozeně.” I přes velkou pomoc maminky a její výuku češtiny v Bavorsku měl D. Brunner v českém jazyce značené rezervy. „Od maminky jsem měl dobrou průpravu českého jazyka, ale když jsem začal chodit na střední školu do České republiky, tak jsem viděl, že to nebude vůbec jednoduché. Opravdu je něco jiného přečíst si knihu nebo jít studovat školu v českém jazyce,” líčí D. Brunner problémy s češtinou a dále dodával, „chtěl bych takhle poděkovat učitelům, že měli se mnou velkou trpělivost. Kdykoliv jsem se na něco ptal, tak mě vždy pomohli. Díky nim jsem to taky zvládnul.”

V Plzni odmaturoval. „Po úspěšné maturitní zkoušce v roce 2011 jsem šel pracovat do Otavských strojíren v Horažďovicích, kde jsem strávil jeden rok. Tady jsem pracoval v obchodním oddělení a seznamoval jsem se s pracovním procesem. Naučil jsem se, jak to chodí v zaměstnání,” popisoval D. Brunner svoji první a zároveň zatím poslední pracovní zkušenost v České republice. I po rozvodu rodičů zůstaly vztahy s otcem dobré, za což je D. Brunner rád. Vliv otce způsobil, že se rozhodl později vrátit zpět do Německa. „Otec mi po maturitě začal vysvětlovat, že v Německu je větší pracovní potencionál a lepší podmínky. Začaly mi probíhat myšlenky o Německu v hlavě. Díval jsem se na různé inzeráty o nabídkách práce. Nakonec jsem se v roce 2012 vydal do Německa a začal jsem pracovat ve firmě Bachl[7] nedaleko Deggendorfu.”

D. Brunner vzpomínal na své pracovní začátky v Německu pozitivně. „Zde jsem pracoval dva roky na obchodním oddělení. Bydlel jsem u svého otce v Deggendorfu, který mi poskytl ubytování u sebe doma. V roce 2014 mi přišla nabídka na vyšší pozici ve stejné firmě, jen do pobočky, která se nachází u města Tittling,” přibližoval D. Brunner své další pracovní směřování „z pracovního hlediska to pro mě byla velmi zajímavá pozice a díky tomu jsem se přestěhoval do Hutthurmu[8], kde bydlím v pronájmu v rodinném domě od roku 2014.”

      Dům, ve kterém žije D. Brunner

 

D. Brunner nepřestal navštěvovat Českou republiku, i když již čtyři roky bydlí a pracuje v Bavorsku. Dle svých slov s českým prostředím udržuje stále kontakt: „Kdykoliv to jde, tak se snažím setkávat se svou českou rodinou i s bývalými spolužáky ze střední školy, protože nyní žiju sám a mám dost času.”

Na závěr rozhovoru bylo zmíněno aktuální téma migrace, které D. Brunnera zajímá. „Pozoruji zprávy, jak v České republice, tak v Německu a vidím, že je to problém všech zemích Evropské unie. Je to hodně složitá situace. U nás v Huthhurmu to není zase tak zřetelné, protože zde není naštěstí velký počet imigrantů, ale je to složité soužití s jejich kulturou. Nedokážu si představit, kdyby se to rozrostlo jako třeba ve Francii. Doufám, že se to udrží v dobrém směru. Nechci, aby to vypadalo, že jsem proti migrantům, protože ti lidi potřebují pomoct, jsem pro to jim nabídnout pomoc, ale pokud někdo přijde do cizí země, tak by měl ctít pravidla dané země,” poskytuje svůj názor na uvedenou problematiku.

K dvojjazyčnosti se D. Brunner staví i přes své zkušenosti jednoznačně pozitivně. „Nijak svou bilingvnost nevnímám, i když jsem se narodil do dvojjazyčného prostředí. Narodil jsem se do doby, kde jsou otevřené hranice v Evropě, a můžeme vycestovat, kam chceme. Vidím to jako svoji výhodu. Můžu ale říct, že mě nikdy nevadilo na střední škole, když na mě spolužáci koukali divně, naopak mě to posílilo a po střední škole jsem hned v pracovním poměru viděl, že mi to bude užitečné, protože se mi to hodí v kariéře.“

„Kdybych se měl ale rozhodnout, zda jsem víc Čech nebo Němec? Tak to Vám nedokážu říct,”

zakončil Daniel Brunner své vyprávění.

 

 

___________________________________________________________________________________________________________