Dvojjazyčnost

 

Geograficko-kulturní prostor, ve kterém se nachází dnešní Česká republika, byl vždy v centru evropského dění. I když se jeho geopolitický význam měnil ve vazbě na mezinárodní kontext, představuje přirozené tranzitní území. Podle novodobých koncepcí konce 19. a začátku 20. století také tzv. most spojující slovanský východ a germánský západ. Prostor, který musíme překonat při cestě ze severu na jih. Historie českého území nabízí bohaté materiály ke studiu dvojjazyčnosti. V minulosti se zde nacházely české ostrůvky v německé (popř. maďarské) oblasti a německé menšiny v českém nebo slovenském prostoru a docházelo přirozenému prolínání uvedených jazyků a kultur.

Aby mohl být termín dvojjazyčnost relevantně používán, je nejprve nutné jej přesně definovat, vymezit ve vztahu k řešenému projektu, resp. vybrat, jak bude bilingvní znalost němčiny a češtiny hodnocena a posuzována. V konečném důsledku tedy určit, kdo je pro potřeby řešeného projektu vhodným respondentem k provedení rozhovoru a kdo nikoli.

Obecně se na dvojjazyčnost nahlíží jako na znalost dvou různých jazyků na vysoké úrovni jazykové vybavenosti. Platí přesvědčení, že bilingvní člověk se dokáže vyjadřovat napříč všemi oblastmi v obou jazycích na úrovni rodilého mluvčího. Uvedená domněnka má ovšem dva zásadní nedostatky. Zaprvé, úroveň rodilého mluvčího nelze skutečně definovat. Zadruhé ani bilingvní lidé nedisponují stejnou znalostí obou jazyků. Je to způsobeno jejich různým používáním. Jeden jazyk může představovat komunikační prostředek v soukromí, rodinném kruhu a druhý jazyk např. na pracovišti, ve škole. Tím se odlišuje důvod používání jazyka a zejména osvojená slovní zásoba. Příruční slovník jazyka českého čítá téměř 320 tis. lexikálních jednotek. Avšak v pasivní slovní zásobě např. průměrný Čech má jen 40 tis. lexikálních jednotek. Většinu slov ani neznáme, nevíme, jaký mají význam. Často pak situace vypadá tak, že např. počítačový expert (bilingvista) je schopen plynule hovořit o své práci v němčině, kdežto v jeho druhém mateřském jazyce (čeština) toho schopen není. Nebo bilingvní jedinec, který ovládá odbornou komunikaci v češtině ve sportovní oblasti, není v německém jazyce (s takovou samozřejmostí) jazykově vybavený vést konverzaci např. o pravidlech a organizaci německé Bundesligy (viz např. rozhovor s Naomi Keck).

Bilingvismus či synonymní výraz dvojjazyčnost (popř. i troj-/vícejazyčnost) je tzv. výskyt dvou (a více) jazykových systémů osvojených jednotlivcem vyskytujících se v různých formách a stupních. Řada vědců spekuluje, zda dokáží vytvořit definici, aby její relevantnost byla ve srovnání jazykových schopností člověka ve dvou nebo více jazycích skutečně přijatelná. Jak již bylo uvedeno, na dvojjazyčnost lze nahlížet i ji definovat různě a v širokých intencích. Pro potřeby výzkumu ve společenskovědní části projektu bylo použito následující vymezení. Do výzkumu byli zařazeni pouze ti jedinci, kteří žijí ve stanoveném územně administrativním prostoru, a kteří se učí/učili oběma jazykům od začátku v rodině od rodilých mluvčích, ale jazykové znalosti obou jazyků (čeština a němčina) mohou být na různé úrovni. Jejich dvojjazyčnost je tedy dle teoretických přístupů tzv. přirozená.

Bilingvismus lze klasifikovat podle různých kritérií. Např. dle osvojování jazyka, možných způsobů výuky nebo kvality znalosti jazyka samotného. Ale abychom mohli říci, že nás zajímají jen přirozeně bilingvní jedinci, jejichž kompetente je individuální nikoliv kolektivní, musíme jednotlivé typy vymezit. V praxi však dochází k mísení různých druhů dvojjazyčnosti.

Dle některých autorů může být člověk považován za bilingvního, i když tuto znalost nabyl uměle, nikoliv přirozeně (jako jazyk mateřský, jazyk rodiny apod.). Jedná se o tzv. formální osvojování jiného jazyka, např. výukou ve škole. U přirozeného bilingvismu se člověk učí, resp. zažívá oba jazyky v běžné komunikaci. Tzn., když jedinec komunikuje s osobami v denních situacích (mimo zařízení, která zprostředkovávají výuku jazyků).

Z důvodu historické koexistence českého a německého kulturního fenoménu a jazyka je nutné zmínit právě termíny kolektivní a individuální bilingvismus. Kolektivní dvojjazyčnost vzniká, pokud je většina společnosti bilingvní. Lze ji nalézt v zemích, kde se vyskytuje více než jeden oficiální jazyk nebo se může jednat i o menšinové komunity. Např. na začátku 20. století se v Rakousku-Uhersku na území dnešní České republiky používal kontinuálně minimálně německý a český jazyk.

Jak již bylo uvedeno výše, nebyli respondenti k provedení rozhovorů hodnoceni dle úrovně znalosti obou jazyků.

a) Tzv. vyvážený bilingvismus, tedy identická či velmi podobná znalost obou jazyků, se objevuje zřídka. Většinou se u dvojjazyčných osob setkáváme s bilingvismem s dominancí jednoho jazyka, tzn., že znalost jednoho jazyka převažuje z různých důvodů nad druhým. Ovládání obou jazyků nemusí být na všech úrovních totožné (mluvení, čtení, psaní, porozumění).

b) Druhá varianta, tedy snaha o docílení vyrovnaného bilingvismu, se volí v případě přání o nastolení rovnováhy obou jazyků. Jedinec s vyváženým bilingvismem se vyznačuje ovládáním obou jazyků na stejné nebo podobné úrovni. Jedná se však o náročný proces.

U simultánního bilingvismu se učí jedinec oba cizí jazyky pomocí svého okolí nebo od svých rodičů ve dvojjazyčném prostředí současně. Simultánní bilingvismus se podobá vyváženému bilingvismu, ale s tím rozdílem, že u vyváženého bilingvismu se může začít s výukou druhého jazyka  později. Sekvenční bilingvismus znamená, že výuka druhého jazyka probíhá v době, kdy jedinec dokonale ovládá první jazyk. Jazyky, kterými jedinec disponuje, se navzájem ovlivňují na různých jazykových rovinách (pravopis, frazeologie, pořádek slov, syntax, morfologie nebo výslovnost). V sekvenčním bilingvismu je výběr osvojování druhého jazyka na úvaze rodičů. Tzn., že druhý jazyk nemusí být mateřský jazyk jednoho z rodičů.

Osoby, se kterými byl proveden rozhovor, naplňují znaky bilingvismu přirozeného, dále simultánního i sekvenčního, dominantního, v jednom případě byla snaha o výchovu k vyvážené dvojjazyčnosti.

 

Vesměs všichni respondenti svoji dvojjazyčnost vnímali jako velkou přednost, i když cesta k němu nebyla vždy jednoduchá.

 

_______________________________________________________

Použitá literatura a zdroje:

AYAZ ÖZBAG, Derya. Bilingualismus in der multikulturellen Gesellschaft: Sprachentwicklung und Zweitspracherwerb in Zeiten der Globalisierung. Hamburg: DiplomicaVerlag, 2014. ISBN 9783842896147.

DOSKOČILOVÁ, Kateřina. Kolik řečí umíš? Čeština doma a ve světě, roč. 10, č. 2–3, 2002, s. 228–234. [online]. [cit. 2018-04-06]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/_46.pdf.

HARDING, Edith a Philip RILEY. Bilingvní rodina. Praha: Portál, 2008. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 978-80-7367-358-1.

KÁRNÍK, Zdeněk. T. G. Masaryk a Friedrich Naumanna – dva koncepty pro Evropu. In: Acta Universitatis Carolinae – Studia territorialia III, vol. 1, No 3 (2001). Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 93–115. ISSN 1213-4449.

MÜLLER, Natascha. Einführung in die Mehrsprachigkeitsforschung Deutsch – Französisch – Italienisch. Tübingen: Narr, 2006. ISBN 3823361732.

SKUTNABB-KANGAS, Tove. Bilingualism or not: the education of minorities. Clevedon: Multilingual Matters, 1981. ISBN 9780905028187.