Příběh

Elišky Švecové

zpracovala Miroslava Kubatová Pitrová se svými studenty Štěpánkou Ryklovou a Františkem Fundou

 

Stěžejními body rozhovoru se stalo předválečné a válečné období 2. svět. války a pracovní život pamětnice v československých zdravotnických zařízeních od poloviny 50. let 20. století. I přes její pokročilý věk, který v době natáčení rozhovoru čítal 84 let, bylo vidět, že je pamětnice inteligentní, empatická a vlídná dáma, kterou její dětství, o kterém bude nejvíce pojednáno, zásadněji negativně neovlivnilo. Z projevu respondentky byly cítit emoce, nechyběly slzy a smutek, ale svůj životní příběh dokázala popsat velmi přesně a v některých momentech se nad ním i sebou sama pousmát.

Rozhovor s pamětnicí paní Eliškou Švecovou, rozenou Lesingerovou byl natočen nadvakrát. Stěžejní část rozhovoru na podzim roku 2017, nedlouho před jejím skonem, v Domě s pečovatelskou službou v obci Kamenný Újezd.[1] Respondentka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny a katastrálně dle výkonu přenesené státní správy spadá obec Kamenný Újezd pod statutární město České Budějovice. Od 50. let 20. století zde také, s mírnými přestávkami, žila.

Eliška Švecová se narodila ve městě Hranice na Moravě dne 24. listopadu 1933 do smíšené česko-německé rodiny. Otec, Josef Lesinger, byl Němec s československým občanstvím. Před druhou světovou válkou působil jako příslušník československé armády. Pocházel z Chvalatic (německy Chwallatitz[2]), které se nachází u Vranovské přehrady, a po Mnichovu 1938 bylo toto území součástí Sudet. „Když se otec seznámil s maminkou, tak mluvil plynule česky,” pamatovala si z vyprávění své maminky E. Švecová. Maminka, Božena Lesingerová, byla Češka a pocházela z města Hranice na Moravě, které se nachází necelých 50 kilometrů východně od Olomouce.

Níže na obrázku č. 1 můžeme vidět pohraniční území Sudet (světle hnědá barva), které bylo v roce 1938 připojeno k nacistickému Německu po Mnichovské dohodě. Na hnědě vyznačeném území, severo-západně od Znojma (německy Znaim) a jihovýchodně od Moravských Budějovic (Mährisch Budwitz), pocházel vlastní otec E. Švecové. Červenou barvou je označeno místo obce Chvaletice.

Obr. č. 1: rozdělení Jihomoravského kraje po mnichovské dohodě v roce 1938

Zdroj: Mapa Sudet v Československu v roce 1938 [online]. [cit. 2017-03-15]. Dostupné z: http://nemci.euweb.cz/mapy.htm.

 

Otec pamětnice, jeho bratři a rodiče byli velcí obdivovatelé A. Hitlera a jeho myšlenek. I proto chtěl otec E. Švecové, aby jeho dcera začala chodit do německé školy, aby z ní bylo, dle jeho slov, vychované německé árijské[3] děvče. I když byla její maminka proti, otec si za svým rozhodnutím stál. Doma s rodiči mluvila paní Švecová česky i německy. Výhradně německy komunikovala s prarodiči z otcovy strany.

 

Obr. č. 2: Josef Lesinger, vlastní otec E. Švecové

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

V šesti letech měla pamětnice začít chodit, navzdory přání otce, do České měšťanské základní školy v Břeclavi (nyní Základní škola a Mateřská škola Břeclav). Hned první školní den ale pro ni znamenal životní šok. „Pamatuji si, jak první den přišli za mnou do třídy dva němečtí důstojníci, kteří měli německé uniformy. Nemohla jsem přehlédnout jejich blyštivé holínky. Popadli mě a odvedli do nějakého domu.” Podle E. Švecové to proběhlo všechno velmi rychle a nikdo jí nic neřekl. Ještě při rozhovoru vzpomínala na to, jak vyděšená tehdy byla. Za rozhodnutím odvést dítě z české do německé školy na převýchovu, jak se později ukázalo, stál její otec, který ji de facto unesl. Matka pamětnice informována nebyla a hledala ji přes půl roku. Jak tento zážitek musel být traumatizující pro malé dítě, i pro jeho naprosto zoufalou matku, si jen stěží umíme představit.

Pamětnice byla převezena do ústavu na převýchovu dětí k německé rase v Uherském Hradišti na Moravě. Jednalo se o tzv. Kinderheim, tedy dětský domov. Zde byly umístěny děti jak ze smíšených manželství, aby byla garantována jejich „správná“ pronacistická výchova,  tak sem mohly být zařazeny i děti, jejichž rodiče nebyli Němci (ani jeden z nich), ale jejich přáním bylo vychovat z nich malé Němce. Děti procházely předvýběrem a jedním z kritérií byly i správné fyziognomické rysy. „Bylo tam i spousta českých dětí, které neuměly vůbec německy,” pamatovala si E. Švecová na své bývalé spolužáky z dětského domova.

Ještě před válkou opustil tatínek maminku p. Švecové, protože nechtěla podepsat přihlášku k německé národnosti. A paní Švecová zůstala s maminkou sama. „Tatínek uvedl, že nemůže žít s Češkou, tím by se mohl pošpinit,” s hořkostí vzpomínala pamětnice, proč je její otec opustil a rozvedl se se svojí ženou. Na „správnou“ výchovu své dcery však svůj vliv mít chtěl. „V průběhu druhé světové války narukoval otec k Wermachtu, k letetectvu u Červeného kříže na východní frontě. Sbíral raněné německé vojáky a odvážel je z bojiště. Potom byl sám raněný a na následky svého zranění zemřel.”   

Následně p. Švecová popisovala poměry v dětském domově. V ústavu byly šestileté děti z prvních tříd a jednalo se o smíšený dětský domov pro chlapce a děvčata. „Bylo nás tam asi 45–50 dětí,” vzpomínala si E. Švecová na počet dětí. „Neměly jsme hlad a dostávaly jsme pravidelný příděl jídla. Většinou to ale byly jídla nenáročná na suroviny. Dostávaly jsme třeba vločkové polívky, vločkovou kaši nebo bramborový guláš,” uvedla E. Švecová, jak fungovalo stravování v dětském domově. Co popisovala paní Švecová jako výhodu bylo, že v dětském domově měl kuchyni na starosti český kuchař, který se jmenoval pan Rýgl. Pamětnice na něj vzpomínala velmi hezky: „Byl to moc hodný člověk a snažil se, aby se všechny děti najedly, protože viděl, že výdej jídel byl někdy nedostatečný.” Občas si děti přivezly jídlo od rodičů, za kterými mohly nepravidelně jezdit. Pobaveně si v této spojitosti vybavila jeden ze zážitků: „Jednou dostal spolužák od maminky upečené holoubě, ve kterém byla prošpikovaná slanina. Nám připadalo, že z upečeného masa vyčnívá nějaký červ, tak to dostal pes, který pobíhal po zahradě,” a pamětnice s úsměvem dodala, „dost jsme se zasmály, když jsme zjistily, že to byla slanina.”

V dětském domově měly děti povoleno navštívit své rodiče jednou za tři týdny. První tři roky (1939/40–1942), které strávila pamětnice v dětském domově, navštěvovala svojí maminku pravidelně. Na konci roku 1942 byl počet návštěv u rodičů snížen. „Směly jsme jezdit v sobotu odpoledne domů a v neděli večer jsme už musely být zpět v dětském domově. Kdo nepřijel, tak byl trestaný,” zmiňovala E. Švecová a dodala, že nikdy nepřijala pozdě, „maminka dbala na to, abych dorazila vždy včas do dětského domova.”

Hygiena v dětském domově nebyla dobrá. „Všechna děvčata, i já, jsme měly vši, protože se o nás vychovatelky dostatečně nestaraly a nečesaly nás,” zároveň pamětnice uvedla, „pamatuji si, že když jsem vždy přijela domů, tak mi maminka natřela vlasy petrolejem, zabalila je do šátku, aby se zapařily a pak ty vši vyčesala.” Bohužel se vždy po návratu do dětského domova znovu vlasy zavšivily.

Ani vybavení v ústavu nebylo dostačující. K dispozici byly dřevěné postele a jako přikrývka se používala deka, která byla plněná kopřivami. „Deky, které byly plněné kopřivama, byly velmi nepohodlné a při spaní kousaly,” ošívala se při vzpomínce i po těch letech E. Švecová.

„Nesměly jsme mluvit česky. Když někdo promluvil českým jazykem, tak dostal facky z pravé nebo z levé strany a nejhorší byly facky od Elzy,” vzpomínala pamětnice na tresty vychovatelek v dětském domově. Všechny vychovatelky byly přísné, ale nejhorší byla vždy vedoucí vychovatelka ústavu Elza. „Byla to osoba, které se každý bál. Její postava byla tak rozměrná, že se nevešla pomalu ani do dveří. Když někdo hodně zlobil a dostal od Elzy facku, tak ho hlava bolela hodně dlouho,” vzpomínala se sevřeným srdcem E. Švecová na vedoucí v dětském domově. Ostatní vychovatelky byly většinou ženy z Německa. Některé vychovatelky byly hodné a měly s dětmi soucit, nechtěla paušalizovat zlé chování všech p. Švecová.

Následně byly trestané děti zavírané do malých tmavých místností, které sloužily jako ubytovna pro uklízečky nacházející se pod střechou. „Do kumbálků jsme byly zavíráni, když někdo zlobil a mluvil česky,” s povzdechem pamětnice dodala, „dostala jsem se tam taky mnohokrát. Brečely jsme, navzájem jsme na sebe tloukly přes zeď a stěžovaly si.” Děti byly zavírány do temnic na 24 hodin.

I přes přísný zákaz mluvit českým jazykem si E. Švecová povídala potají s ostatními dětmi česky. „Používaly jsme češtinu, když to šlo a někdy jsem si četla české knihy, které mi maminka dala a zároveň jsem od ní dostala baterku, abych si mohla pod dekou číst,” vzpomínala pamětnice na četbu českých knih v dětském domově. Za první republiky a během Protektorátu Čechy a Morava vycházel český časopis pro děti Punťa a Kiki. „Zde jsem se naučila číst, ale v dětském domově nebo v německé škole mě nesměl nikdo vidět.“ Pamětnice se tedy česky naučila číst sama. Česky uměla mluvit, ale písmenka si odvozovala podle němčiny nebo si je vydedukovala z toho, co za slovo si myslela, že by měla přečíst.

Denní režim v dětském domově by se dal přirovnat k vojenskému. „Všichni jsme vstávaly v půl pátý. Nejprve jsme musely jít pod studenou sprchu, poté nás čekala společná rozcvička a až potom jsme mohly jít na snídani,” vzpomínala pamětnice na velmi tvrdý režim, který byl určený již pro šestileté děti. „Káva nebyla vůbec dobrá a nikomu nechutnala,” vzpomínala pamětnice. Po snídani se všechny děti z dětského domova odebraly do Německé obecné a základní školy v Uherském Hradišti. „Ze začátku to bylo ve škole ještě docela dobré, protože jsme měly učitele, který na nás byl hodný,“ vzpomínala pamětnice a dodala, „když někdo nevěděl slovo nebo větu v němčině, tak mu učitel pomohl, protože celá naše výuka probíhala v němčině. Někdy se nám zdálo, že s námi jedná jako hodný strýček.” Zmiňovaný učitel byl Čech, ale měl za manželku Němku a měl německé občanství. Bohužel musel práci třídního učitele ve škole nuceně zanechat. „Pamatuji si, jak jednou do třídy vtrhlo gestapo a odvedlo ho někam pryč. Nikdy jsme ho už potom neviděly,” smutně dodala E. Švecová. „Všechny děti brečely, ale nikdo z nás nevěděl, kam byl odvedený.” Po výše zmíněné události se učitelé ve třídě E. Švecové už jenom střídali a děti neměly žádného stálého učitele.

Ke konci války se dětský domov v Uherském Hradišti rušil a děti byly „vráceny” ke svým rodičům. Komplex dětského domova zabrala tzv. organizace Todt[4]. Když se E. Švecová dozvěděla, že se může vrátit ke své mamince, byla radostí bez sebe. „Okamžik, kdy mi bylo řečeno, že pojedu natrvalo domů za svou maminkou, tak si pamatuji zcela dobře. Běžela jsem z prvního patra do společenské místnosti a řvala jsem na celý dům, že pojedu domů,” radostně vzpomínala paní Švecová na zmiňovaný moment. Za své nadšení byla následně výchovně potrestána. „Elza přišla do společenské místnosti a dala mi několik facek, protože jsem křičela radostnou zprávu v češtině,” nezapomněla pamětnice na jednu z posledních facek od vedoucí domova.

Na konci druhé světové války se E. Švecová nacházela v páté třídě německé základní školy a přestoupila do páté třídy na českou Základní školu do Veselí nad Moravou. „Při přesunu na českou základní školu jsem měla velkou výhodu, že jsem uměla česky číst, ale neuměla jsem česky psát,” současně dodala pamětnice s povzdechem, „učitelka se mi často smála, když jsem něco napsala a nedávalo to smysl.” Jedna z jejích spolužaček měla opačný problém, vzpomíná si pamětnice: „Měla jsem spolužačku, která hodně dbala na to, aby se učila německy, protože její otec byl Němec. Pokud doma promluvila česky, tak jí otec hrozně bil,” popisovala p. Švecová a doplnila, „pamatuji si, že jsme ve škole popisovaly své příbuzné. Ona milovala jednu svou tetu a chtěla o ní říct něco pěkného, ale řekla o ní omylem, že tetička je divoké prase.” Učitelé v české základní škole nařídili českým žákům, aby pomohli ostatním, kteří neuměli dobře česky, s výukou českého jazyka a přidává vzpomínku: „Některé české děti nebyly hodné a nechovaly se ke mně pěkně. Záleželo, jak byly vychované. Někdy mě urážely, že jsem napůl Němka.”

Maminka si po rozvodu našla nového partnera, který byl k pamětnici velmi milý. „Měla jsem velké štěstí, že si maminka našla výborného partnera, protože se i ke mně choval velmi hezky a díky jeho pomoci jsem se mohla naučit česky číst a psát,” vzpomínala E. Švecová s vděčností na svého nevlastního otce a dodala, „nevlastní tatínek byl knihomol a on mě naučil lásce ke knihám.” Po konci druhé svět. války si chtěla maminka paní Švecové vzít tehdejšího partnera, ale jejich sňatek provázely komplikace, protože byla předtím provdaná za Němce.[5]

 

Obr. č. 3: maminka E. Švecové v 60. letech 20. století

Zdroj: osobní archiv autorky.

Po ukončení základního vzdělání měla pamětnice hodně kamarádů. „Měla jsem jednu kamarádku Vlaďku, která chtěla být zdravotní sestrou a ona mě dlouhou dobu tlačila, abych šla studovat zdravotní sestru s ní. Problém byl v tom, že se svým česko-německým původem jsem musela dělat rozdílové zkoušky na zdravotní školu,” vzpomínala nostalgicky na své rozhodování po měšťance. E. Švecová rozdílové zkoušky z češtiny zvládla. Dostala se na Střední zdravotní školu daleko do Českých Budějovic na obor zdravotní sestra a bydlela zde na internátu. „Asi jsem byla chytré děvče, když jsem zvládla rozdílové zkoušky a v Českých Budějovicích byla zdravotní škola považována za jednu z nejlepších v tehdejším Československu, tak jsem tam chtěla jít,” usmívala se pamětnice.

Obr. č. 4: Eliška Švecová jako mladé děvče

Zdroj: osobní archiv autorky.

Odmaturovala na konci srpna roku 1954 a hned na začátku září nastoupila jako zdravotní sestra do nemocnice v Českých Budějovicích. „… a bylo to skvělé. Bavila mě práce, protože jsem měla blízko k lidem a pacienti mě měli také rádi,” přibližovala E. Švecová své začátky v českobudějovické nemocnici. V době, kdy pamětnice ukončila střední školu, přestěhovali se její rodiče do Českého Krumlova. „Rodiče se hodně stěhovali, protože nevlastní tatínek byl neustále přesouván do různých vojenských zařízení. Rodiče bydleli v Praze nebo Kutné Hoře a nakonec skončili v Českém Krumlově,” vyprávěla E. Švecová o častém stěhování rodičů kvůli otcově vojenskému povolání.

„První moje umístění bylo jako staniční sestra na chirurgickém oddělení v Českých Budějovicích, konkrétně na pooperačním a poúrazovém oddělení,” vzpomínala paní Švecová.„V Českém Krumlově byl nedostatek zdravotních sester a vrchní sestře jsem se zdála jako přizpůsobivá a chytrá, tak jsem byla za krátký čas přesunuta na pozici staniční sestry na chirurgickém oddělení v Českém Krumlově.”

Obr. č. 5: atestace na vrchní sestru

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

Na jihu Čech pracovala E. Švecová vždy ráda a právě zde se seznámila i se svým budoucím manželem. „V nemocnici Český Krumlov jsem se při výkonu služby seznámila se svým budoucím manželem, protože tam byl jako pacient,” pamatovala si paní Švecová velmi dobře na první setkání se svojí životní láskou a doplnila, „hodně jsme se do sebe zamilovali a ještě v roce 1955 si mě vzal.” Nemocnice v Českém Krumlově jim vystrojila svatbu, protože zde byla pamětnice nejmladší staniční sestra a brala si pacienta.

Obr. č. 6: E. Švecová se svým manželem na svatební fotografii z roku 1955

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

Dva roky po svatbě, v roce 1957, se jí narodila dcera a s manželem tehdy bydleli v části města České Budějovice nazývané Rudolfov. Tehdy již pracovala na obvodním oddělení u MUDr. Radima Koláře v Českých Budějovicích. „Pan doktor Kolář byl vynikající praktik, se kterým jsem začala tehdy pracovat. On byl rád, že jsem uměla německy číst, protože vlastnil spoustu německé literatury a já jsem mu dělala překlady z němčiny do češtiny,” vzpomínala pozitivně na bývalého obvodního lékaře i na možnost být v určitém kontaktu s němčinou.

„V roce 1958 mě němečtí příbuzní z tátovo strany kontaktovali přes mezinárodní Červený kříž,” přibližovala E. Švecová úsilí svých prarodičů o navázání kontaktu a doplnila, „dostala jsem na základě jejich žádosti povolení vycestovat na výjezdní doložku. Abych je mohla v Německu navštívit.” Její němečtí prarodiče bydleli v Eichelbergu nedaleko Stuttgartu, tedy v západním Německu. Navštívila je v roce 1960 a bylo to v době, kdy už byla vdaná a měla dceru, která s ní cestu absolvovala. „Moje dcera byla nešťastná, protože Němcům nerozuměla, ale hodně jí pomohl můj dědeček,” vzpomíná pamětnice. „Pamatuji si, jak můj dědeček koupil mojí dceři šerifskou hvězdu. Poté tam chodila s šerifskou hvězdou a byla velmi nadšená,” pousmála se paní Švecová nad touto vzpomínkou na svého dědečka. Více se s příbuznými ale nestýkala. Jen jim chtěla vynahradit čas a péči, kterou věnovali jejímu nalezení.

V nemocnici v Českém Krumlově pracovala E. Švecová až do důchodu na psychiatrickém oddělení. „Pořád jsme museli studovat, jezdili jsme na konzultace do Prahy, účastnili jsme se přednášek. V práci jsme museli přednášet novinky mladším zdravotním sestrám v Českém Krumlově, ale dělala jsem to pořád moc ráda a líbilo se mi to,” popisovala pracovní život zdravotních sester i osvojování si nových postupů a metodik ve zdravotnictví.

Obr. č. 7: Eliška Švecová se svými spolupracovníky v nemocnici v Českém Krumlově

Eliška Švecová, druhá řada, první zprava.

Zdroj: osobní archiv autorky.

 

Obr. č. 8: Eliška Švecová (vlevo) při práci v 70. letech 20. stol. v nemocnici v Českém Krumlově

Zdroj: osobní archiv autorky.

Německý jazyk používala E. Švecová i v Českém Krumlově, protože to byla příhraniční oblast. Po druhé světové válce se zde stále nacházela menšina německého obyvatelstva. „Používala jsem německý jazyk ke komunikaci s německým obyvatelstvem,” popisuje pamětnice, jak si udržovala aktivní německý jazyk. Němčinu měla ráda a i přes otřesné zážitky raného dětství na ni nezanevřela.  Nezapomněla ji, využívala každou příležitost se v ní procvičit a mluvila s ní i v pokročilém věku.

Paní Eliška Švecová prožila život s těžkými začátky a dobrým koncem. V dětství byla vlastním otcem unesena do německého dětského domova, kde byla nuceně převychována, aby se v budoucnu mohla připojit k čisté árijské rase. Konec druhé svět. války pro ni znamenal, stejně jako pro mnoho dalších dětí, vysvobození. Ač byla do té doby vzdělávána pouze v německém jazyce a v češtině měla značný deficit, dokázala splnit náročné rozdílové zkoušky českého jazyka a pokračovat ve studiu na české střední škole. Mohla se tak věnovat povolání zdravotní sestry, která brala jako své životní poslání. Paní Švecová se projevila jako silná osobnost, která i díky své zarputilosti, cílevědomosti a moudrosti dokázala nepřízeň osudu překonat a věnovat se tomu, co ji naplňovalo. Dělala práci, která ji bavila, vdala se, založila rodinu.

 I díky uskutečněnému rozhovoru se o svůj zajímavý život stihla podělit a  mohou se s ním seznámit i případní čtenáři. Její životní příběh tedy naštěstí nezanikl a můžeme jej číst jako velkolepý a napínavý osud smutku a radosti obyvatel Československa ve 20. století. Ona už se ale jeho zveřejnění bohužel nedočká, neboť na sklonku roku 2017 zemřela.