Alena Jaklová

Jazyková situace v příhraniční oblasti jižních Čech

I. Němčina na českém území

Od nejstarších dob českých dějin vedlo sousedství českých zemí^[1] s německými oblastmi k velmi bohatým a rozmanitým stykům mezi oběma národy, ať už ekonomickým, politickým nebo kulturním. To se projevilo i v češtině (zejména v její slovní zásobě a frazeologii) a do určité míry i v němčině, především v německých nářečích a v rakouské němčině, které tehdy byly užívány v Čechách a na Moravě.

     Intenzita ovlivňování češtiny němčinou byla v různých historických obdobích různá. Měnila se podle toho, jak se měnil počet německého obyvatelstva u nás, jeho hospodářský význam a politická moc na území našeho státu. Spolu s němčinou k nám však po dlouhá staletí pronikala i německá příjmení, která jsou vlastním objektem našeho zkoumání. Už první státní útvary na našem území, Velkomoravská říše a „český stát“ prvních Přemyslovců, se dostávaly do válečných, obchodních a kulturních styků se státními útvary na území dnešního Německa. Byla to říše franská (do roku 843), potom říše východofranská (do počátku 10. století) a nakonec Svatá říše římská. Z hlediska církevní správy byly Čechy od počátku 10. století podřízeny biskupství řezenskému. Pražské biskupství zřízené v roce 973 podléhalo až do roku 1344 arcibiskupovi mohučskému.

     Přesto byl v době předfeudální (asi do 10. st.) vliv němčiny na češtinu poměrně malý. Nejstarší terminologie náboženská je v češtině staroslověnského původu, protože křesťanství přicházející do Čech v 9. st. z východofranské říše zde nezakořenilo a nakonec bylo přijato z Velké Moravy. Němčina v té době zprostředkovala pouze některé náboženské termíny latinského původu, např. oltář, klášter, žalm, almužna.

     Asi od konce 10. století se začali v Čechách usazovat Němci. Byli to příslušníci kléru, obchodníci a řemeslníci, družiny německých manželek Přemyslovců, ale jejich počet byl zřejmě malý. Některé doklady o používání němčiny v Čechách i o prvních česko-německých národnostních konfliktech přináší latinská kronika pražského děkana Kosmy (1125).

     V době ekonomického a politického vzestupu přemyslovských Čech od konce 12. století sílil proud německých přistěhovalců do našich zemí. Ten vrcholil v průběhu 13. století a na začátku 14. století. Nejvíce Němců přicházelo do země v souvislosti s tzv. kolonizací, tj. obděláváním a osídlováním dosud zemědělsky nevyužívaných oblastí. V okrajových oblastech země vznikl souvislejší pás německých osad.

     Ve 13. století byla v Čechách objevena bohatá ložiska stříbra (Kutná Hora, Jihlava), proto sem začalo přicházet mnoho německých horníků toužících po rychlém zbohatnutí. V tomto století byla německými přistěhovalci, jejichž počet rychle narůstal, založena některá nová města (České Budějovice, Kolín, Nymburk), v jiných městech rostly německé menšiny (Praha, České Budějovice, Čáslav atd.).

     Značná část Němců v českých městech patřila k tzv. patriciátu, tj. k bohatým kupeckým a řemeslnickým rodinám, které ovládaly městskou správu i řemeslnické cechy. Toto postavení se odráželo i v jazyce městských písemností. První národní jazyk, který se v nich vedle latiny začal objevovat, byla němčina (od počátku 14. století). Čeština se objevila až koncem 14. století.^[2] Od druhé poloviny 14. století rostl v některých městech počet obyvatelstva českého, v řadě měst pronikali Čechové do městských rad, nebo zde dokonce získávali převahu. Četná města byla i nadále dvojjazyčná, v některých zůstávala německá většina výrazná, i když jejich venkovské okolí bylo české.

     Česká šlechta sice ve 13. století přejímala z Německa a Rakouska některé rytířské zvyky a částečně podporovala i pěstování německé literatury, ale národnostně zůstala českou.

     V. Bok ve své práci z roku 1995 uvádí, že podle některých odhadů tvořili Němci na počátku 14. století asi třetinu obyvatelstva Čech. Do slovní zásoby té doby proniklo mnoho germanismů. Odhaduje se, že to byla 2 – 3 % celkové slovní zásoby. Nejčastěji to byly výrazy z oblasti řemesel, městské správy, rytířství a válečnictví, např. barvíř, hamr, halda, rychtář, purkmistr, rathúz, plac, rynk, rek, šturm, rytíř, léno, markrabě, musiti, škoda, dík apod.

     Jan Hus ve svém spise Výklad Viery, Desatera a Páteře (výklad víry, desatera přikázání a Páteře = Otčenáše) z roku 1412 kárá Pražany a jiné Čechy, že mluví napůl německy. Vytýká jim např. užívání slov knedlík, hantuch, renlík, marštale, forman, mantlík, pancéř apod.

     Husitství (15. století) oslabilo postavení němčiny v Čechách, protože německý patriciát se většinou postavil proti husitům. Byl proto vyhnán, zlikvidován nebo uprchl. V této době zanikla německá menšina ve většině měst českého vnitrozemí, na Moravě a ve Slezsku bylo postavení němčiny částečně oslabeno. V době husitství se posílila autorita češtiny jako jazyka církve a vědy.

K opětovnému nárůstu počtu německého obyvatelstva v českém státě došlo v 16. století, zvláště v jeho druhé polovině. S rozvojem dolování v Krušnohoří a přílivem německého měšťanstva a šlechty do Čech se poněmčovaly pohraniční oblasti západních a severních Čech a opět se objevily německé menšiny i v některých vnitrozemských městech (hlavně v Praze). Habsburkové, kteří od roku 1526 vládli v Čechách, obsazovali úřady katolickými Rakušany a podporovali příliv katolické německé šlechty do Čech.^[3]

     Během 16. století se poněmčily i některé linie českých šlechtických rodů (např. Vartemberkové nebo Švamberkové). Německá luteránská šlechta z Čech se ale výrazně podílela na stavovském povstání proti Habsburkům v letech 1618 – 1620.

     Nejsložitějším obdobím pro češtinu byla doba pobělohorská. Nastalo období germanizace, která postupovala v několika etapách. Ve dvacátých letech 17. století musela zemi opustit nekatolická šlechta a měšťanstvo, což byli převážně Češi. Do Čech a na Moravu přišla habsburská vojenská šlechta různých národností. Byla to hlavně katolická šlechta z románských zemí a dále německá šlechta z Rakouska a Bavorska. Tato šlechta mluvila zpočátku hlavně románskými jazyky, především italsky, v dalších generacích přešla na němčinu. Tím přispěla ke germanizaci země.

     Nová zemská ústava, tzv. Obnovené zřízení zemské, z roku 1627 formálně zrovnoprávnila němčinu s češtinou, ale tím odstranila povinnost jednat s úřady česky. V praxi to znamenalo vytlačování češtiny z funkce úředního jazyka a její postupné nahrazování němčinou.

     V období třicetileté války (1618-1648) se dále zvětšoval počet německého obyvatelstva v českých zemích. Na jihu Čech však třicetiletá válka české a německé etnikum poměrně ostře rozdělila; němečtí osídlenci žili převážně v oblasti horských šumavských hvozdů, pastvin a skláren.

     V dalším průběhu 17. a 18. století se poněmčila většina českých šlechtických rodů, němčina se prosadila i do úřadování vrchnostenských a městských kanceláří.

     Germanizace vrcholila od poloviny 18. století, kdy Habsburkové usilovali o vytvoření centralizovaného státu s jednotným systémem úřadů a škol a s jedním jazykem – němčinou. Němčina se v té době užívala nejen v úřadech, ale získala silné postavení také ve školství. Německé školy se zakládaly i v čistě českých oblastech. Česky mluvil už jen poddaný lid a nižší vrstvy městského obyvatelstva. Do mluvy městských vrstev proniklo velké množství německých výrazů pro základní předměty a jevy každodenního života.

     Pokusy některých českých puristů nahradit německé výrazy českými neměly úspěch. Jednak proto, že tato slova byla tvořena neústrojně, zejména ale proto, že neexistovala společenská vrstva, která by měla zájem na užívání českých výrazů místo německých.

     Zrušení nevolnictví v roce 1781 vedlo ke stěhování venkovského obyvatelstva do měst, která se tak postupně počešťovala. Také usilovná práce národních buditelů od přelomu 18. a 19. století přinášela postupné úspěchy.

     V počátcích národního obrození (od poslední třetiny 18. století do roku 1848; nešlo jen o vzkříšení českého jazyka, národní obrození znamenalo také transformaci feudálního společenství v občanskou společnost) byla ještě němčina i pro české vzdělance jazykem vědy; německy psali např. i J. Dobrovský a František Palacký. Českou terminologii bylo třeba teprve vytvořit. Z odborných projevů začala být německá slova vytlačována.

     Ve druhé polovině 19. století se rychle rozšířilo v souvislosti s růstem počtu i významu české buržoazie a českého dělnictva užívání češtiny. V řadě měst se čeština stála úředním jazykem, avšak jazykem centrálních rakouských úřadů a armády byla i nadále němčina. Počet německého obyvatelstva se během druhé poloviny 19. století sice snížil, přesto si ale stále udržoval významné postavení politické a kulturní.

     Výrazný obrat v postavení obou jazyků přinesl vznik samostatného Československa v roce 1918. Německá menšina sice tehdy ztratila svůj vliv politický, i nadále ale měla důležité postavení v ekonomice a kultuře. V roce 1930 byly v ČSR 3,2 milióny Němců, tj. 22 % veškerého obyvatelstva státu. Němci žili hlavně v pohraničí a také v některých vnitrozemských městech (Praha, Brno, Jihlava).

     Mnichovským diktátem (září 1938) byly nacistickému Německu odstoupeny oblasti, kde v roce 1910^[4] žila nadpoloviční většina Němců. V protektorátu Čechy a Morava vytvořeném v březnu 1939 nastala tvrdá germanizace (úředníci a zaměstnanci museli konat zkoušky z němčiny, němčina se vyučovala již od 1. třídy).

     Po porážce nacistického Německa bylo na Postupimské konferenci v roce 1945 rozhodnuto o vystěhování německého obyvatelstva z českých zemí, které se uskutečnilo v letech 1945-1946. Počet Němců v českých zemích klesal i později, neboť od poloviny šedesátých let bylo umožněno vystěhovalectví jednotlivým německým rodinám.^[5] V současné době žije u nás zhruba 39 tisíc obyvatel německé národnosti.^[6]

     Pokud jde o germanismy,^[7] také jejich počet rychle klesá. Po druhé světové válce se staly pouze součástí nespisovné obecné češtiny, a pokud se užívaly, pak jenom v každodenní běžné komunikaci. S postupným odcházením nejstarší generace mizí z českého jazyka i tyto původem německé výrazy. 

II. Jazyková situace v českých zemích ve 20. století        

V této studii se zamýšlíme nad komunikačními důsledky česko-německých kontaktů v historii českých zemí a nad tím, jak se tyto kontakty promítly do současné jazykové situace. Přímé i nepřímě kontakty mezi českým a německým etnikem trvaly staletí, a proto se v mnoha ohledech staly součástí české tradice. Tradice jakožto podstatná složka civilizace, kultury, náboženství a výchovy však není jen souhrnem dávných zvyklostí a obyčejů, je tvořena rovněž mezigeneračním předáváním poznání, schopností, způsobu chování či mravů v rámci skupiny; proto se tradice neustále vyvíjí. Ovlivňují ji jak události dávné, tak i ty nepříliš vzdálené. Z tohoto důvodu hodláme v této studii věnovat pozornost období 20. století, protože právě v něm se vztahy mezi Čechy a Němci, češtinou a němčinou, významně proměňovaly.

     Na českém území se ve vztahu českého a německého etnika v průběhu 20. století změnilo téměř vše: početní zastoupení Němců u nás, jejich politické, společenské a mocenské pozice i vlastní osobní vztahy mezi českými a německými sousedy.

     Tak složitou situaci nelze z lingvistického hlediska postihnout jednorázově, a proto jsme jako předmět našeho aktuálního výzkumu jazykové situace u nás zvolili výskyt a frekvenci německých příjmení v příhraniční oblasti jižních Čech. Německá příjmení v tomto regionu jsme zkoumali ve třech časových obdobích za pomoci tří samostatných sond. Bylo to:

     1. období před druhou světovou válkou,

     2. období padesátých let 20. století,

     3. období konce 20. století a současnost.

     Pojem jazyková situace není dosud jednoznačně definován, a proto také není v pracích lingvistických a sociolingvistických užíván s jednotným významem. Jazykovou situací se označuje buď 1. situace v jazyku, poměr mezi jednotlivými útvary národního jazyka, nebo 2. postavení jazyka ve společnosti, fungování jazyka a jednotlivých jeho útvarů v daných sociálních podmínkách. V tomto druhém významu se tedy jazykovou situací rozumí situace jednoho jazyka (jazykového celku) ve vztahu k faktorům sociálním a k podmínkám komunikativním.^[8]

     Pojem jazyková situace je však možno chápat i v širším smyslu, tj. jako situaci jazyků fungujících ve státním útvaru, v němž žijí různé národy a národnosti, anebo v určitém areálu, jehož obyvatelé, spjatí společenskými vztahy, jsou rovněž nositeli několika jazyků. A v tomto významu budeme pojem jazyková situace používat v této práci my.

     Je zřejmé, že jazyková situace v tomto širším smyslu nemůže být neměnná, nýbrž naopak že se proměňuje v závislosti zejména na politicko-sociálních a historických faktorech. A tak tomu bylo a je i v českých zemích, zejména pak v příhraničním regionu jižních Čech. V tomto areálu představovaly v dlouhém historickém období komunikační kontinuum dva rozdílné jazyky – čeština a němčina. Oba byly zastoupeny vedle prostředků spisovného jazyka a v případě češtiny i prostředků obecněčeských především teritoriálně vymezenými dialekty. Čeština dialektem jihozápadočeským s jeho nářečními podskupinami v oblasti západočeské a jihočeské, němčina dialekty užívanými v sousedních oblastech Německa a Rakouska (i když s řadou odlišných rysů lokálního charakteru).

     Čeština a němčina se dlouholetým soužitím a styky na jednom území navzájem ovlivňovaly. Tato česko-německá kontaktní situace se v češtině projevovala v rovině fonologické, morfologické, syntaktické i lexikální.^[9] V rovině lexikální, tedy ve slovní zásobě, se jednalo o přejímání slov, tzv. (lexikální) výpůjčky^[10] a kalky, a také o zvýšenou frekvenci německých vlastních jmen, konkrétně o německá příjmení, německá jména místní a německá jména pomístní.^[11]

2. 1 Období do konce druhé světové války

Na podzim 1918, po téměř čtyři století trvající vládě habsburské dynastie, vznikla samostatná Československá republika (ČSR). Její západní část tvořily historické země Koruny české, na východě byla k novému státu připojena převážná část tehdejších Horních Uher, která zahrnovala slovensky hovořící obyvatele. Toto území se nazývalo Slovensko. Součástí ČSR se na východě stala také Podkarpatská Rus, která dříve náležela Uhrám. Byla osídlena převážně Rusíny.

     Pohraniční oblasti západní části ČSR byly z velké části osídleny Němci. Pokus německy hovořících obyvatel českých zemí o vytvoření čtyř samostatných provincií podél hranic s Rakouskem a Německem po vzniku ČSR ztroskotal. Tyto oblasti byly ještě do prosince 1918 obsazeny československými ozbrojenými jednotkami. Čtyři provincie vyhlášené na podzim 1918 (jednalo se o tzv. Deutschböhmen se sídlem v Liberci, Sudetenland se sídlem v Opavě, Böhmerwaldgau se sídlem v Prachaticích a Deutschsüdmähren se správním centrem ve Znojmě), jejichž představitelé požadovali připojení k nově vzniklému státu Německé Rakousko (Deutsch-Österreich) a v jeho rámci pak k Německé říši (resp. nově vzniklé republice), pokrývaly plochu vcelku o rozloze přibližně 26 000 km². Tyto útvary však existovaly jen krátce.^[12]

     Podle sčítání lidu k 1. prosinci 1930 žilo v Československu 14 729 536 obyvatel s československou státní příslušností. Z toho bylo 3 231 688 osob (tj. 21,9 %) německé národnosti. Většina, konkrétně 3 070 938, Němců žila v českých zemích.^[13] Podle úředních československých výpočtů vzrostl počet Němců v celé ČSR do začátku roku 1937 na 3 358 559 osob. Protože ale byl přirozený přírůstek u tohoto společenství nižší než u jiných národností (častým jevem bylo vystěhovalectví), procentuální podíl německého obyvatelstva ve státě do konce první republiky nepatrně poklesl.^[14]

     Německé obyvatelstvo v ČSR sídlilo převážně v oblastech, které tvořily místy až 100 km široký pás kolem jádra českých zemí. Na pěti místech bylo toto většinové německé sídelní území přerušeno územními výběžky s převážně českým obyvatelstvem. V jižních Čechách to bylo území jihovýchodně od Třeboně (národnostní charakter obyvatel této oblasti, která zahrnovala i části Vitorazska, však byl sporný^[15]). A. von Arburg a T. Staněk (2010) nazývají oblasti většinově obývané Němci jako sídelní území, neboť byly po skončení války v roce 1945 v důsledku vynuceného odchodu původních obyvatel a příchodu novoosídlenců ve zvýšené míře zasaženy sídelními přesuny. Tato teritoria však bývají pojmenovávána také výrazy Sudety, pohraničí, pohraniční území, pohraniční oblasti nebo smíšené území. K označení jádra českých zemí se většinou jednotně užívá termín vnitrozemí.

     Československé státní autority do poloviny září 1938 odmítaly požadavky na vytvoření autonomní správní jednotky založené na etnickém základě a pod německým vedením, které vznášela především Sudetoněmecká strana.^[16] Na základě vládního nařízení z roku 1936 ovšem bylo pod vlivem vzrůstajícího ohrožení ze strany hitlerovského Německa ustanoveno tzv. pohraniční pásmo, k němuž příslušelo celkem 77 politických okresů. Byly to okresy, které byly v dané době osídleny převážně nebo zčásti německým obyvatelstvem (v tomto pásmu žilo v Čechách 91,7 % a na Moravě a ve Slezsku 70,2 % obyvatel německé národnosti, v absolutních číslech 2 644 922 osob).^[17]

     V říjnu 1938 bylo Československo donuceno akceptovat na základě mnichovské dohody z konce září 1938 okupaci prakticky celého pohraničního území vojsky hitlerovského Německa. Celkově bylo z českých zemí začleněno do nacistického Německa území o rozloze téměř 30 000 km² s 3 860 000 obyvateli (podle sčítání lidu z roku 1930), což představovalo 38 % původní rozlohy s 36 % obyvatelstva.

     Počty německých a českých obyvatel v oblastech, které byly připojeny k nacistickému Německu, se v různých statistických a odborných pracích, stejně jako v archivních pramenech různí. V době posledního sčítání lidu v roce 1930 však v oblastech, které byly anektovány Německem, žilo 2 820 000 až 2 853 000 osob s registrovanou německou národností a asi 720 000 až 740 000 osob s národností českou.^[18]

Pomnichovská republika se musela vypořádat s řadou závažných obtíží. K největším a nejbolestivějším patřily územní ztráty. Nové hranice zpřetrhaly komunikační sítě a porušily správní systém. Závažná byla rovněž skutečnost, že vedení pomnichovských hranic znemožňovalo účinnou vojenskou obranu republiky, neboť v odstoupeném pohraničí zůstaly hlavní linie opevnění budovaných od roku 1935. Možnost strategické obrany země tak fakticky zmizela. Naléhavě vystoupila do popředí také otázka, jak řešit velké množství uprchlíků, zejména Čechů, kteří byli ze svých domovů často vyháněni, ale též Židů a protinacisticky smýšlejících Němců. Ti všichni směřovali ze zabraného pohraničí do vnitrozemí okleštěné republiky. Vlna těchto běženců vyvolávala četné problémy sociálního, hospodářského i jiného rázu.

     Významným faktorem, který ovlivnil další osud pomnichovské republiky, bylo nové mocenské rozložení sil v Evropě. Podpisem mnichovské dohody byl definitivně pohřben versaillský bezpečnostní systém (z ledna 1919) garantující Československu jeho dosavadní mezinárodněpolitické postavení. Západ ustoupil hitlerovské Říši do té míry, že jí prakticky daroval pohraničí ČSR, a navíc umožnil, aby mohla nerušeně zasahovat do vnitřního vývoje oslabeného státu.^[19]

2. 2 Období čtyřicátých a padesátých let 20. století

Po skončení druhé světové války bylo obnoveno územně administrativní uspořádání ČSR podle stavu z 29. září 1938 (včetně historické zemské hranice mezi Čechami a Moravou).

     V souvislosti s rolí, kterou téměř třímilionová německá menšina sehrála při rozbití Československa a stupňujícím se nacistickým terorem (zvláště v době heydrichiády), sílila v exilové politické reprezentaci i v domácím odboji myšlenka částečného nebo úplného vysídlení^[20] Němců z Československa. Tento požadavek, s kterým se ztotožnili představitelé takřka všech politických proudů v ČSR, byl během let 1942-1943 přijat i spojeneckými mocnostmi. Mezinárodně právní rámec odsunu dala postupimská konference.^[21] Konala se ve dnech od 17. července do 2. srpna 1945 za účasti tzv. Velké trojky: Josefa Stalina za Sovětský svaz, Harryho Trumana za Spojené státy a Winstona Churchilla za Spojené království (ten však byl v průběhu konference po prohraných domácích volbách nahrazen Clementem Attleem). Obecně byla předmětem jednání konference poválečná správa Německa, které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.

     Do ledna 1946 hovoříme o tzv. divokém odsunu Němců z Československa. Ten provázela celá řada excesů a přinesl tisíce obětí na životech nevinných lidí. Od 25. ledna 1946 do 29. října 1947 probíhaly oficiálně schválené a organizované deportace německé menšiny.^[22] Dle úředních hlášení, která dostal prezident Beneš počátkem roku 1947, bylo v rámci odsunu vystěhováno z Československa 2 170 598 Němců;^[23] k tomu je však třeba připočíst další statisíce Němců, kteří uprchli v době těsně po skončení války.^[24]

Po skončení druhé světové války byly české země dějištěm největších migračních pohybů a nejrozsáhlejších transferů obyvatelstva ve svých dějinách. Postihly na pět milionů lidí. Po odsunu německého obyvatelstva následovalo nové osídlování pohraničí Čechy a Slováky, a tyto přesuny hluboce a natrvalo změnily etnickou, kulturní i konfesijní strukturu příhraničních oblastí.^[25]

2. 3. Obyvatelé německé národnosti v České republice na konci 20. století a v současnosti

V evropském kontextu je jazyk pokládán za jeden z hlavních rysů etnicity.^[26] Jazyk byl také podle výzkumů prováděných v letech 2005 a 2009 u Němců, kteří po odsunech zůstali v Československu a kteří dnes žijí na severu Čech, zaznamenán jako jeden z nejdůležitějších atributů při rekonstrukci jejich identity.^[27]

     U nejstarší generace bylo podle těchto výzkumů etnické vědomí spojováno s předky, jazykem či rodným krajem. Tito respondenti se tedy stále považují za Němce. U generace střední již došlo k určitému posunu; někteří z nich se identifikují jako Češi, zejména z důvodu manželství s českým partnerem a českého prostředí, kterým jsou obklopeni, jiní se ale stále považují za Němce. To ale nekoresponduje s jejich jazykovou kompetencí, neboť svou mateřštinu, němčinu, pozvolna zapomínají. Většina respondentů z nejmladší generace se považuje za Čechy, a pokud u nich došlo k přenosu původního etnického povědomí (většinou prostřednictvím prarodičů nebo jednoho z rodičů), je možné u nich hovořit o dvojí etnické identitě.

     Češi a Němci žijící v pohraničních oblastech ČSR byli v průběhu 20. století často bilingvní. Česko-německý bilingvismus byl podle terénních sociálněantropologických výzkumů prováděných v letech 2005 a 2007 mezi respondenty, kteří pocházeli z německých nebo ze smíšených manželství,^[28] rozšířen v českých oblastech obývaných Němci v meziválečném Československu, zatímco německo-český bilingvismus byl typický pro období poválečné.^[29] Tehdy se Němci, kteří v Československu mohli zůstat, museli naučit komunikovat česky. I ve smíšených manželstvích s českým partnerem byla preferována čeština a česká výchova. To potvrzují i další zkoumání, která v polovině šedesátých let 20. století ukázala, že v národnostně smíšených rodinách se v 75 % hovoří pouze česky a že z 68 % je výchova dětí z těchto rodin česká.^[30]

     Poválečné nucené vysídlení německého obyvatelstva z ČSR se stalo dramatickým zlomem v dějinách příhraničních oblastí Československa a jeho nástupnického státu - České republiky.^[31] Negativní následky tohoto aktu jsou stále zřejmé, zejména ve sféře sociální, ekonomické, environmentální a občansko-společenské. V odborné literatuře se hovoří o sociokulturní diskontinuitě pohraničí, ztrátě tradic, paměti a zvyklostí, které v pohraničí vznikly, i chybějícím pocitu sounáležitosti a vztahu ke krajině a dědictví, které zde bylo zanecháno.^[32]

III. Zkoumaný areál

V této studii věnujeme pozornost areálu, jímž je příhraniční oblast jižních Čech vymezená městy Volary, Prachatice, Netolice a České Budějovice. Na bavorské straně je hlavním objektem našeho zájmu území města Pasov. Důvodem k tomu, abychom se v naší práci zaměřili právě na tento region, je historické osídlení příhraniční oblasti jižních Čech Němci a také dávná obchodní tepna Zlatá stezka, která kdysi tímto krajem vedla. Jazyková situace v těchto místech byla tedy po dlouhá staletí ovlivňována přímým kontaktem češtiny a němčiny, a to mnohem intenzivněji než kdekoli jinde.

     Věnujme nejdříve pozornost středověké obchodní cestě s názvem Zlatá stezka. Zlatá stezka patřila k nejvýznamnějším středověkým komunikacím střední Evropy. V několika větvích spojovala německé Podunají s českými zeměmi.

     Názvy Zlatá stezka nebo také Zlatá cesta označovaly od počátku 16. století tři staré komunikace, které vedly z Německa do Čech a které pokračovaly pohraničními lesy Šumavy a Českého lesa. První z nich vedla z Norimberka přes Weiden, Tachov a Plzeň do Prahy, druhá z Vilshofenu přes Grafenau do Kašperských hor, Sušice a Klatov. Nejvíce však bylo jméno Zlatá stezka spojováno se systémem obchodních cest, které od raného středověku spojovaly Pasov s českými zeměmi a po nichž proudila především sůl ze Solnohradska na sever. A právě tomuto areálu třetí větve Zlaté stezky budeme ve své práci věnovat pozornost i my.

     Jak uvádějí F. Kubů a P. Zavřel (2007), na pasovské Zlaté stezce se nepřepravovalo jenom obchodní zboží, oběma směry proudily také myšlenky, zkušenosti a kulturní statky a ve válečných dobách tudy táhla vojska. Po stezce přicházeli také kolonisté a s nimi život do liduprázdných pohraničních šumavských hvozdů. Zlatá stezka patřila ve vrcholné době středověkých a raně novověkých obchodních cest od 13. do 16. století k nejvýznamnějším spojnicím jižního Německa, a stala se nejdůležitější tepnou vztahů této části tehdejší Říše s českými zeměmi.

     Jak jsme uvedli již výše, z lingvistického hlediska nás bude zajímat hlavně areál, jímž procházela třetí větev Zlaté stezky, tzv. Dolní Zlatá stezka. Je to nejstarší a nejvýznamnější větev, doložená už od počátku 11. století.^[33] Spojovala Pasov s Prachaticemi přes Salzweg, Strasskirchen, Leoprechting, Kringell, Großthannensteig, Vendelsberg, Aussernbrünst, Deching, Ernsting, Oberleinbach, Schiefweg, příp. Waldkirchen, Böhmzwiesel, Fürholz, Grainet, Leopoldsreut, Bischofsreut, České Žleby, Volary, Blažejovice, Albrechtovice a Libínské Sedlo.

     Nejvýznamnějšími krajními body Zlaté stezky byly po celou dobu její existence Pasov a Prachatice, stará a duchovními vrchnostmi spravovaná města na obou stranách Šumavy. Za vrcholná období obchodu na této komunikaci lze považovat 13. a 14. století (tehdy byla také založena nejvýznamnější soumarská sídliště na hlavní prachatické větvi – Waldkirchen na Pasovsku a Volary v Čechách) a po přerušení husitskými válkami pak především 16. století. Následky třicetileté války (1618-1648) a konkurence „habsburské“ soli z Rakouska způsobily, že do počátku 18. století provoz na Zlaté stezce zanikl. Některé části jejího rozvětveného komunikačního systému se později začlenily do vznikající novověké silniční sítě. Hluboké úvozové cesty Zlaté stezky se však na mnoha místech dochovaly dodnes a lze je nalézt v lesnatých územích po obou stranách česko-německé hranice.^[34]

     A nyní zpět k našemu výzkumu. Otázku, zda je dávná historie Zlaté stezky jazykově součástí kulturní tradice příhraničního regionu jižních Čech a Dolního Bavorska i dnes, hodláme prověřit zkoumáním výskytu německých příjmení na české straně tohoto areálu a českých/slovanských příjmení na straně bavorské. Na českém území se při tom zaměříme na výskyt a frekvenci německých příjmení ve významných místech Zlaté stezky (Prachatice, Volary) a pro srovnání i mimo ni (Netolice), na straně bavorské budeme zkoumat výskyt českých/slovanských příjmení užívaných v Pasově. Dále nás bude zajímat způsob integrace německých příjmení do češtiny a jejich sémanticko-motivační typy.

     Zatím nezodpovězena zůstává otázka, proč jsme do našeho výzkumu zahrnuli také České Budějovice. Toto město sice nikdy nebylo součástí Zlaté stezky, ale v jazyce Českých Budějovic se dlouho projevovala skutečnost, že zde po staletí žili vedle sebe příslušníci dvou národností, Češi a Němci. Kolonisté z Bavor, Falce a Horních Rakous přicházeli na území jižních Čech už v první polovině 13. století a po založení města České Budějovice (1265) se vedle Čechů stali jeho obyvateli. Z kolonistů se postupně vytvořilo měšťanstvo, které dlouhá léta ovládalo město a utvářelo jeho německý ráz. Pozice německého jazyka byla později posílena i rekatolizačním úsilím Habsburků v období pobělohorském. Národnostní snahy českého měšťanstva se začaly projevovat až v období českého národního obrození ve druhé polovině 18. století. Byly však značně oslabeny germanizační vlnou, která na konci 18. století zachvátila provinční města. České Budějovice navíc ležely na hranici mezi českým a německým jazykovým územím, mluvilo se tam převážně německy a spolu s okolními vesnicemi tvořily tzv. budějovický jazykový ostrůvek (die Budweiser Sprachinsel). Svůj německý charakter ztratily České Budějovice až na přelomu 19. a 20. století, kdy v souvislosti s industrializací přicházelo do města mnoho českých dělníků. Jestliže v roce 1880 existovala mezi Čechy a Němci ve městě ještě přibližně rovnováha (11 829 Němců, 11 811 Čechů), žilo v roce 1890 v Českých Budějovicích vedle 11 117 Němců již 16 271 Čechů.

     Skutečnost, že po staletí žili vedle sebe ve městě Češi a Němci, se projevila i v jazyce. Čeština a němčina se navzájem ovlivňovaly, slova a gramatické prvky jedné řeči pronikaly do řeči druhé. Jak je zřejmé z předchozího výkladu, žilo téměř až do konce 19. století v Českých Budějovicích více Němců než Čechů, a proto se společným jazykem všech obyvatel stala němčina, přesněji budějovická němčina (das Budweiser Deutsch).^[35] Hovořili jí českobudějovičtí Němci, ale také Češi a Židé (z Židů se většina hlásila k německé národnosti), všichni dohromady označovaní jako Budvajzři. Základem řeči Budvajzrů byla nižší rakouská hovorová němčina obsahující prvky české i moravské. Budějovickou němčinu běžně užívala poměrně silná národnostně nevyhraněná vrstva obyvatelstva, kterou tvořily česko-německé rodiny, kde se mluvilo německy, dále německé rodiny, které měly české služky nebo kuchařky, a také české rodiny, jejichž děti navštěvovaly německé školy.^[36]

IV. Vlastní jména jako nositelé národní a kulturní identity

Vlastními jmény (proprii) pojmenováváme jedinečné skutečnosti zaměřené na subjekt (především jména osob a zvířat) nebo skutečnosti reflektované člověkem, ale zaměřené od subjektu (názvy statických, prostorových, kulturních, společenských a ekonomický objektů).^[37]            Formální podoba vlastních jmen, jejich grafická, zejména pravopisná stránka a jejich stránka fonetická (zvuková), dříve signalizovaly národní identitu nositele jména, nebo alespoň jeho identitu areálovou.^[38] To do jisté míry platí i v současnosti.

     To, že vlastní jména byla i ve 20. století vnímána jako signály národnosti, dokládají například rychlé změny německých vlastních jmen místních a pomístních na jména česká, které probíhaly v českých zemích po druhé světové válce. Ve stejné době byly československou vládou prosazovány i čechizující tendence^[39] německých příjmení u Čechů. ^[40]

     V případě rodných (křestních) jmen můžeme hovořit o identitě kulturní. Volba křestního jména má totiž výrazné rozměry pragmalingvistické, zasahuje sféru citovou i sociální (např. téměř úplný zánik křestního jména Adolf ve středoevropském regionu).^[41]

     Vraťme se ale k příjmením. Příjmení spolu se jmény rodnými (křestními) a s přezdívkami náleží do nadřazené skupiny vlastních jmen osobních neboli antroponym. Antroponyma jsou vlastní jména lidí. V češtině mají nejčastěji charakter substantiv (křestní jméno Karel, příjmení Horák, Rosol, Pekař), adjektiv (Bílý, Bělecký, Hrubý), sloves: tvaru příčestí minulého činného (Hrabal, Vyskočil, Dohnal) či příčestí trpného (Ohnut) nebo pojmenovávacího spojení (příjmení Nejezchleba nebo přezdívka příliš štíhlé dívky Reklama na hlad). Hlavní funkcí antroponym je pojmenovat jedince, odlišit ho od ostatních jedinců dané třídy a identifikovat ho jako jedinečný objekt. Z těchto hlavních funkcí, tj. pojmenovací a identifikační, individualizační, vyplývají všechny vlastnosti a systémové jevy, které jsou charakteristické pro vlastní jména a které na obecné úrovni tvoří opozici vůči vlastnostem a funkcím apelativ (jmen obecných).^[42]

     V rámci vlastních jmen tvoří antroponyma samostatnou třídu proprií, jež jsou pevně spojena s pojmenovávanými objekty, zejména osobami. Hlubší poznání určité antroponymie je podmíněno dobrou znalostí společenství, které daná jména užívá. Z toho plyne, že chceme-li popsat vývoj antroponym na určitém území, musíme společně s osobními jmény sledovat také dějiny jejich nositelů.^[43] A o to v této studii budeme usilovat.

     Dnešní užívání příjmení německého původu u Čechů je, jak vyplývá z předchozích výkladů, důsledkem několik staletí trvajících jazykových a čistě mezilidských vztahů. Zatímco se ale dávní němečtí kolonisté Čech, Moravy a Slezska asimilovali v českém jazykovém prostředí, jejich příjmení si i v češtině do značné míry zachovala svou původní jazykovou podobu.

     Dnešní podoba příjmení, a tedy i příjmení německého původu, se začala ustalovat jako dědičná na konci 18. století.^[44] Podle J. Beneše (1962) nařizoval dědičnost příjmení josefinský patent z 1. listopadu roku 1780.^[45] Zápisy příjmení do dokumentů, hlavně do matrik, se však neprováděly důsledně podle starších záznamů, a tak mohla být jejich grafická podoba různá.

     Pravopisným změnám v matričních zápisech měl zamezit až výnos českého místodržitelství č. 94 195 z 27. května 1866, který vyhlásil grafickou podobu příjmení zaznamenanou v dokladech za závaznou a neměnnou. Jak uvádí J. Matúšová (2015) v odkazu na J. Beneše (1/1998), docházelo přesto ve čtyřicátých letech 19. století k úpravám pravopisu příjmení podle české pravopisné reformy, což se nepochybně dotklo i počeštěných záznamů příjmení německého původu.

4.1 Prameny – zdroje materiálové databáze

     Část naší studie týkající se německých příjmení u Čechů a jejich lingvistických analýz vychází z materiálové databáze, kterou tvoří soupisy německých příjmení z těchto období:

1. období do konce druhé světové války,
2. období padesátých let 20. století,
3. období konce 20. století a současnost.

     Tyto soupisy německých příjmení jsme pořizovali v průběhu let 2016-2018 a pořizovali jsme je velmi obtížně. Matriky z 20. století nejsou podle zákona o matrikách č. 301/2000 Sb., z roku 2008 pro badatele přístupné^[46] a digitalizované prameny, konkrétně sčítací archy z roku 1921, jsou ve zkoumaných lokalitách neúplné.

     Zdrojem informací o současných německých příjmeních ve zkoumaných lokalitách by mohla být databáze, kterou Ministerstvo vnitra České republiky zveřejňuje na svých webových stránkách. Obsahuje přehledy o četnosti jmen a příjmení v určitých lokalitách v České republice v roce 2004. Ve svých přehledech lokalit však pracuje s pojmem „pověřených obcí“,^[47] což pro náš výzkum není vhodné. Například Prachatice jsou pověřenou obcí také pro Volary a Netolice i pro řadu dalších obcí. To znamená, že všechna tato příjmení jsou bez rozlišení lokality uvedena v jedné části databáze, takže přesný přehled zkoumaných příjmení v jednotlivých obcích nelze zjistit.

     Z těchto důvodů se jako nejlepší zdroj údajů o německých příjmeních u Čechů ve zkoumaných obdobích a v daných lokalitách ukázaly archivní materiály uložené ve fondech Archivu Ministerstva vnitra v Praze, Státního oblastního archivu v Třeboni (SOA Třeboň), Státního okresního archivu v Českých Budějovicích (SOkA České Budějovice) a Státního okresního archivu v Prachaticích (SOkA Prachatice). Zde jsme pracovali zejména s dokumenty Okresních národních výborů v Prachaticích, Volarech a Netolicích, konkrétně s dokumenty referátů národní bezpečnosti, se seznamy voličů z různých období, s dokumenty všeobecného odboru, živnostenského odboru, se soupisy obyvatel uvedených obcí a s mnoha dalšími zdroji (viz Seznam odborné literatury a zdrojů).

     Údaje o výskytu německých příjmení v Prachaticích a ve Volarech v současnosti jsme získali z městských úřadů těchto měst. Konkrétně to byl Výpis ze stálého seznamu voličů a jeho dodatku pro volby do zastupitelstev krajů, město Prachatice z října 2016, a Výpis ze stálého seznamu voličů při volbách do zastupitelstva města Volary z října 2006. Oba výpisy obsahovaly pouze jména voličů, další položky byly ve voličských seznamech začerněny. Pro obec Netolice byla nejaktuálnější data týkající se jmen jejích občanů získána ve Státním okresním archivu Prachatice. Zde je uložen dokument s názvem Městský úřad Netolice, Volby do Evropského parlamentu 2004, Organizace technického zabezpečení voleb, SOkA Prachatice; jde o nezpracovaný fond. 

     Celou řadu skutečností jsme dále konzultovali s pracovníky Státního oblastního archivu v Třeboni (SOA Třeboň) a s pracovníky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a Prachatického muzea v Prachaticích.

     Při výzkumu německých příjmení na našem území jsme v prvních dvou časových obdobích měli možnost vycházet z materiálů obsahujících vedle příjmení také údaje o národnosti jejich nositelů. Pro období čtyřicátých a padesátých let 20. století byly zdrojem našich informací rovněž soupisy Němců odsouvaných z Československa, pořízené americkými vojáky. Německá příjmení včetně národnosti a dalších údajů zde byla vepsána do přehledných tabulek opatřených anglickými nápisy (viz výše).

     Z uvedeného důvodu hovoříme v prvních dvou zkoumaných etapách 20. století o německých příjmeních a teprve ve třetím období, tzn. na konci 20. století a v současnosti, hovoříme o německých příjmeních u Čechů.

V. Četnost německých příjmení v české části zkoumaného areálu v průběhu 20. století Příjmení německého původu jsou dnes nejrozsáhlejší skupinou vlastních jmen, která jsou na našem území svědky minulého soužití českého a německého etnika.^[48] V této části našeho textu uvádíme četnost německých příjmení užívaných obyvateli obcí Prachatice, Volary a Netolice ve zkoumaných třech časových etapách a jejich procentuální zastoupení v příjmeních všech obyvatel daných lokalit.

5.1 Období do konce druhé světové války

PRACHATICE

Počet obyvatel města Prachatice v roce 1930: 4 745^[49]

Počet německých příjmení: 720^[50]

Počet obyvatel s německým příjmením: 3 099, tj. 65,31 % všech obyvatel obce Prachatice

VOLARY

Počet obyvatel města Volary v roce 1930: 3 905^[51]

Počet německých příjmení: 393^[52]

Počet obyvatel s německým příjmením: 3 430, tj. 87,84 % všech obyvatel obce Volary

NETOLICE

Celkový počet obyvatel města Netolice k 24. 7. 1945: 2 615, z toho Němců: 110^[53]

Počet německých příjmení: 42^[54]

Počet obyvatel s německým příjmením: 112, tj. 4,28 % všech obyvatel obce Netolice

5.2 Období padesátých let 20. století

PRACHATICE

Počet obyvatel města Prachatice v roce 1950: 4 470^[55]

Počet německých příjmení: 300^[56]

Počet obyvatel s německým příjmením: 693, tj. 15,50 % všech obyvatel obce Prachatic

VOLARY

Počet obyvatel města Volary v roce 1950: 2 383^[57]

Počet německých příjmení: 192^[58]

Počet obyvatel s německým příjmením: 546, tj. 22,91 % všech obyvatel obce Volary

NETOLICE

Počet obyvatel města Netolice v červnu 1949: 2 034^[59]   

Počet německých příjmení: 119^[60]

Počet obyvatel s německým příjmením: 444, tj. 21,83 % všech obyvatel obce Netolice

5.3 Období konce 20. století a současnost

PRACHATICE

Počet obyvatel města Prachatice k 1. 1. 2017: 10 924^[61]

Počet německých příjmení: 613^[62]

Počet obyvatel s německým příjmením: 2 071, tj. 18,96 % všech obyvatel obce Prachatice

VOLARY

Počet obyvatel města Volary v roce 2013: 3 871^[63]

Počet německých příjmení: 243^[64]

Počet obyvatel s německým příjmením: 717, tj. 18, 52 % všech obyvatel obce Volary

NETOLICE

Počet obyvatel města Netolice v roce 2017: 2 578^[65]

Počet německých příjmení: 122^[66]

Počet obyvatel s německým příjmením: 422, tj. 16,37 % všech obyvatel města Netolice

            Uvedené číselné údaje dokládají, jak německá příjmení a frekvence jejich výskytu dokumentují v jihočeské části zkoumaného areálu historický vývoj této části českých zemí v průběhu 20. století.

     V období do konce druhé světové války je v obcích Prachatice a Volary počet obyvatel s příjmením německým vyšší než počet obyvatel s příjmením českým: Prachatice - 65,31 %, ve Volarech dokonce 87,84 %. Prachatice a Volary však byly po celou dobu své historie až do poloviny padesátých let 20. století obce převážně německé. V Netolicích, což byla vždy obec česká, v níž žilo jen minimum obyvatel národnosti německé, je v té době i zastoupení obyvatel s německým příjmením velmi nízké, pouze 4,28 %.

     V padesátých letech 20. století se situace prudce mění. Po nuceném vysídlení Němců z Československa v letech 1945-1947 jsou německá příjmení v Prachaticích zastoupena pouze u 15,50 % obyvatel z celkového počtu všech obyvatel města a podobně je tomu i ve Volarech: nositeli německých příjmení zůstává jenom 22,91 % všech volarských občanů.

     V Netolicích se však patrně v důsledku poválečné migrace zvyšuje počet obyvatel s německým příjmením z cca čtyř procent na více než pětinu všech obyvatel, přesněji na 21,83 %.

     A jaká je situace v současnosti? V obou městech, jež byla v historii osídlena převážně obyvatelstvem německým, tedy v Prachaticích a ve Volarech, je zastoupení obyvatel s německým příjmením vyšší než osmnáct procent (Prachatice – 18,96 %, Volary – 18,52 %). Tomuto údaji se překvapivě blíží i „české“ Netolice, kde jsou dnes německá příjmení v celkové populaci obce zastoupena nečekanými 16,37 %.

     Je zde však ještě jedna zajímavá skutečnost: ve všech zkoumaných lokalitách jižních Čech existuje vyšší frekvence německých příjmení, než je tomu v celostátním průměru. J. Beneš (1998) uvádí v padesátých a šedesátých letech 20. století v Čechách 8,5 % výskytu německých příjmení ve vztahu k příjmení českým a na Moravě 6,7 % (poměr nositelů těchto příjmení však zjišťován nebyl). Stejně tak M. Knappová (2009) dospěla k závěru, že německá příjmení představují asi jednu desetinu celkového počtu příjmení v Čechách. J. Matúšová (2015, s. 59-60) provedla v tomto ohledu nejširší výzkum, a sice na základě analýz centrálního registru obyvatel z roku 2004, který je zveřejněn na webových stránkách Ministerstva vnitra České republiky. Zjistila přitom, že příjmení německého původu činí v celém souboru všech příjmení kolem 21,5 %, tedy zhruba jednu pětinu. Jestliže však srovnávala počet nositelů jednotlivých příjmení, dospěla k závěru, že zhruba 13 % Čechů má v současnosti příjmení německého původu.

     Porovnáme-li uvedená data se závěry, k nimž jsme dospěli naším výzkumem, můžeme jednoznačně potvrdit, že příjmení německého původu včetně jejich vyšší frekvence jsou na našem území svědky historie a minulého soužití českého a německého etnika.

     Prostudujeme-li dále i samotná zaznamenaná německá příjmení užívaná ve zkoumaných lokalitách, dospějeme rovněž k zajímavým závěrům:

     - Do konce druhé světové války žily v některých lokalitách početné rodiny/rody německých obyvatel, jejichž příjmení se v jiných místech nevykytuje. Platí to zejména pro obec Volary s příjmeními Kindermann 208, Praxl 196, Sauheitl 97, Hois 89, Sitter 89 nebo Kössel 60.

     - V dalších etapách, tzn. v padesátých letech 20. století a v současnosti, už některá německá příjmení vůbec užívána nejsou. Zanikla jednak v souvislosti s odsunem německých obyvatel, jednak i v důsledku stále se snižujícího počtu německých příjmení v české populaci. Např. příjmení Achatz, Eichtnecker, Ewinkler, Freismuth, Haselstesiner, Krautsieder, Thunitgut, Kieweg, Praxl, Sauheitl, Pinsker, Mutzenbauer, Sixl a další.

     - Na příkladech německých příjmení užívaných ve výše uvedených třech časových etapách (někdy dokonce i v jedné etapě) lze dokumentovat i postupné pravopisné a hláskové počešťování těchto jmen, tedy jejich integraci do českého jazyka: Böhm - Bém, Geier – Gajer/Kajer, Jaksch – Jakš, Jungwirth – Jungvirt, Müller - Miller/Miler, Pöschl – Pešl, Rauscher – Raušr, Schmidt – Šmíd, Wolf – Volf, Winzig – Vincík apod.

     - Zatímco některá německá příjmení za posledních více než sedmdesát let z komunikace v jižních Čechách prakticky vymizela (viz výše), jiná se užívají dodnes, např. Anderle, Baier, Barcal, Bauman, Cajs, Ernst, Fišer, Hartl, Kasl, Klaus, Kunc, Materna, Pešl, Rešl, Trajer, Zoch a mnoho dalších.

Závěr

Při sčítání lidu v roce 2001 na území České republiky se k německé národnosti přihlásilo celkem 39 tisíc osob, což představuje třetí nejpočetnější národnostní menšinu.^[67] Z dlouhodobého pohledu, tzn. od poválečného odsunu, se však počet osob s německou národností v České republice trvale snižuje.

     Za posledních deset let mezi dvěma sčítáními klesl počet osob s německou národností o 9,5 tisíc osob, tj. téměř o pětinu. Dnes tvoří z celkového počtu obyvatel České republiky osoby s německou národností již jen čtyři desetiny procenta. Pokles počtu osob hlásících se k německé národnosti má objektivní příčiny ve stále se zhoršující věkové skladbě a v asimilaci mladších věkových ročníků.

     V regionálním rozmístění německé národnostní menšiny dominují příhraniční okresy v Karlovarském a Ústeckém kraji. K nim se řadí Opava, Praha a některé okresy Libereckého a Královéhradeckého kraje.

     V absolutním vyjádření je nejpočetnější německá národnostní menšina na území Ústeckého kraje (9,5 tisíc osob), nejvyšší podíl v národnostní struktuře kraje má Karlovarský kraj (téměř 3 % všech občanů). Okres Sokolov ležící právě v tomto územním celku je se svými 4,5 % obyvatel německé národnosti okresem s nejvyšším podílem v celé republice.

     Nejvyšší absolutní počet osob s německou národností je v Praze, z nich však představují téměř 30 % cizinci s dlouhodobým pobytem. K dalším městům s nejvyššími počty osob s německou národností patřily v roce 2001 okresní města Sokolov, Karlovy Vary, Most, Chomutov a Liberec.

     Podle relativních údajů, tj. podílu osob s německou národností na celkovém počtu obyvatel obce, měla nejvyšší hodnoty obec Měděnec v okresu Chomutov, kde německou národnost uvedla plná čtvrtina obyvatel. Zhruba pětinu obyvatel s německou národností měly obce Tatrovice (okres Sokolov), Horská Kvilda (okres Klatovy) a Kryštofovy Hamry (okres Chomutov). Všechny tyto uvedené obce jsou v nejmenší velikostní kategorii, tzn. do 199 obyvatel.^[68]

     V jižních Čechách, v jejich příhraniční oblasti, dnes žije již jen málo občanů hlásících se k německé národnosti. Například ve Volarech, v obci, kde do odsunu německé obyvatelstvo jednoznačně převažovalo, se dnes k německé národnosti hlásí z celkového počtu 3 871 obyvatel pouze 0,64 % občanů.^[69] V Českých Budějovicích, městě, dříve s početnou německou menšinou, se k německé národnosti hlásí z cca 100 tisíc obyvatel pouze 0,16 % občanů.^[70] A v Prachaticích je to z aktuálních 10 924 obyvatel města pouze 0, 35 % občanů.^[71]

     Z uvedených čísel je zřejmé, že v jižních Čechách, především ve zkoumaných lokalitách, skončila po druhé světové válce a následných odsunech Němců do zahraničí staletí trvající koexistence českého a německého obyvatelstva. Společná česko-bavorská tradice daná touto koexistencí však trvá i nadále, a jak dokládají naše výzkumy, přetrvává i ve složce kulturní, zejména jazykové.           

SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY A ZDROJŮ

PRAMENY

Okresní národ výbor v Prachaticích. Přehled o stavu a vývoji obyvatelstva, 1930, 1950, 1955.   SOkA Prachatice, karton č. 7, rozpracovaný fond.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 1   dne 3. 3. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 2   dne 19. 3. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 3   dne 12. 4. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 4   dne 3. 5. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 5   dne 13. 5. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 6   dne 24. 5. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 7   dne 2. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 8   dne 3. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č.  9 dne 10. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 10            dne 11. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 11            dne 17. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 12            dne 19. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 13            dne 24. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 14            dne 27. 6. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 15            dne 4. 7. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 16            dne 5. 7. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 17            dne 16. 7. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 18            dne 26. 7. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 19            dne 13. 9. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 20            dne 25. 9. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsuny Němců, Transport č. 21            dne 10. 10. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsun Němců – sanitní transport do Kosmonos, 5. 1. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsun Němců – transport do     Domažlic I, 5. 3. 1947. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsun Němců – transport do     Domažlic II, 17. 6. 1947. SOkA Prachatice, karton č. 360, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsun Němců a uprchlíků, 1945            – 1946, Seznamy předané městským úředníkem PhDr. Toupalíkem V. Starému. SOkA    Prachatice, karton č. 245, sign. VII/3e/12.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Odsun Němců, Organizace a      přesun obyvatel německé národnosti do vnitrozemí, 1947-1949. SOkA Prachatice,         karton č. 111, sign. VII/3f/2.

Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti, Jmenné seznamy Němců             určených k přesunu z pohraničních okresů a jejich rozptýlení (podle jednotlivých stanic      SNB), 1947. SOkA Prachatice, karton č. 112, sign. VII/3f/3.

Okresní národní výbor Prachatice, Volby – seznamy voličů, počty voličů, ustanovení volební     komise, složení komise, 1949-1950 – hlášení obcí. SOkA Prachatice, karton č. 9,   prozatímní inventář.

Okresní národní výbor Prachatice, Volby – seznamy voličů, počty voličů, ustanovení volební     komise, složení komise, 1949-1954. SOkA Prachatice, karton č. 10, rozpracovaný             inventář.

Okresní národní výbor Prachatice, všeobecný odbor. Udělení osvědčení o československém       státním občanství (řazeno abecedně podle jmen), A – Z, 1945 – 1948 (1956). SOkA        Prachatice, karton č. 43, rozpracovaný fond.

Okresní národní výbor Prachatice, živnostenský odbor. Žádosti o povolení živností 1945-1950. SOkA Prachatice, karton č. 99, 100, 101, rozpracovaný fond.

Okresní národní výbor Prachatice, živnostenský odbor. Žádosti o povolení živností 1949-1954. SOkA Prachatice, karton č. 107, rozpracovaný fond.

Okresní národní výbor Prachatice, živnostenský odbor. Žádosti o povolení živností 1949-1954. SOkA Prachatice, karton č. 40, rozpracovaný fond.

Městský národní výbor Volary. Národnostní složení obyvatelstva, 1962, 1967, 1970. SOkA      Prachatice, karton č. 52, sign. III/2.

Městský národní výbor Volary. Sčítání lidu, domů a bytů, soupisy obyvatelstva, 1965. SOkA    Prachatice, karton č. 52, sign. III/1.

Městský národní výbor Netolice, Pomocné soupisy obyvatelstva Netolic, čp. 1-502, 1948.          SOkA Prachatice, karton č. 41, sign. III/1a.

Městský národní výbor Netolice, Jinonárodní skupiny, 1945–1976. SOkA Prachatice, karton     č. 42, sign. III/4.

Městský národní výbor Netolice, Šetření národní spolehlivosti, 1949 – 1972. SOkA Prachatice,             karton č. 42, sign. III/3.

Městský úřad Netolice, Volby do Evropského parlamentu 2004, Organizace technického           zabezpečení voleb, SOkA Prachatice, nezpracovaný fond.

Národnostní složení obyvatel obce Volary v roce 1967. In: Městský národní výbor Volary,        Národnostní složení obyvatelstva, 1962, 1967, 1970. SOkA Prachatice, karton č. 52,    sign. III/2.

Pamětní kniha města Netolice II. 1923–1938. SOkA Prachatice, sign. II – 162.

Pamětní kniha města Netolice III. 1938–1964. SOkA Prachatice, sign. III – 163.

Počet osob v obci Netolice hlásících se dne 1. 11. 1946 k německé národnosti. In: Pamětní         kniha města Netolice III. 1938–1964. SOkA Prachatice, sign. III – 163.

Podklady pro organizování odsunu německého obyvatelstva z obce Netolice 24. 7. 1945. In:     Městský národní výbor Netolice, Jinonárodní skupiny, 1945–1976. SOkA Prachatice,       karton č. 42, sign. III/4.

Přepravní lístek pro odsunované Němce. Jiří Petráš: vlastní archiv.

Seznam osob v transportu odsunutém dne 4. července 1946 ze sběrného střediska Volary, okres             Prachatice; vagon 11. In: Okresní národní výbor Prachatice, referát národní bezpečnosti,             Odsuny Němců. Transport č. 15 dne 4. 7. 1946. SOkA Prachatice, karton č. 245, sign.    VII/3e/12.

Seznam voličský vyložený ku dni 16. 1. 1947 opravený podle reklamačního řízení. Obvod         volební: Prachatice. SOkA Prachatice - fond ONV Prachatice, karton         č. 75,   inventární č. 773.

Voličský seznam ku dni 16. ledna 1949, obec Prachatice. SOkA Prachatice - fond ONV            Prachatice, karton č. 210, inventární č. 1278.

Výpis ze stálého seznamu voličů a jeho dodatku pro volby do zastupitelstev krajů, město           Prachatice, od 7. 10. 2016 do 8. 10. 2016.

Výpis ze stálého seznamu voličů při volbách do zastupitelstva města Volary od 20. 10. 2006 do            21. 10. 2006.

Výsledek soupisu obyvatel města Prachatic provedený koncem září roku 1945. SOkA    Prachatice - fond Městský národní výbor Prachatice, karton č. 66, inv. č. 323, sign. III/3/b.

Výzva občanům německé národnosti k přípravě na odsun. Jiří Petráš: vlastní archiv.

ODBORNÁ LITERATURA

ARBURG, Adrian von a Tomáš STANĚK (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Díl I. Středokluky:       Zdeněk Susa, 2010.

ARBURG von, Adrian a Tomáš STANĚK (ed.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů. Duben – srpen/září 1945:    “Divoký odsun“ a počátky osídlování. Díl II. Sv. 1. Středokluky: Zdeněk Susa, 2011.

BACH, Adolf. Deutsche Namenkunde. Die deutschen Personennamen; die deutschen   Personennamen in geschichtlicher, geographischer, soziologischer und psychologischer          Betrachtung. Heidelberg: Carl Winter, 1953.

BAUER, J. Franz. Flüchtlinge und Flüchtlingspolitik in Bayer 1945-1950. Stuttgart: Ernst         Klett, 1982.

BENEŠ, Josef. O českých příjmeních. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd,      1962.

BENEŠ, Josef. Německá příjmení u Čechů I, II. Rejstříky zpracovala Marie Nováková. Ústí      nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 1/1998, 2/1998.

BOK, Václav. Úvod do germanistiky České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých           Budějovicích, 1995.

BRECHENMACHER, Josef Karlmann. Etymologisches Wörterbuch der deutschen       Familiennamen I-II. Limburg a. d. Lahn: C. A. Starke, 1957-1963.

ČAPKA, František, SLEZÁK, Lubomír a Jaroslav VACULÍK. Nové osídlení pohraničí            českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství, 2005.

DUDEN. Das Fremdwörterbuch. Mannheim: Dudenverlag - Bibliographisches Institut, 1997.

DUDOK, Miroslav. Kultúran identita a vlastné meno. In: KRŠKO, J. a M. MAJTÁN, eds.        Vlastné mená v jazyku a spoločnosti. 14. slovenská onomastická konferencia.        Bratislava-Banská Bystrica: Jazykovedný ústav L. Štúra SAV-Fakulta humanistných vied a Pedagogická fakulta UMB, 2000, s. 21-25.

EICHLER, Ernst. Historische Sprachräume an der westlichen Peripherie des Westslawischen    im Lichte der Onomastik. In: KRŠKO, J. a M. MAJTÁN, eds. Vlastné mená v jazyku a            spoločnosti. 14. slovenská onomastická konferencia. Bratislava-Banská Bystrica:        Jazykovedný ústav L. Štúra SAV-Fakulta humanistných vied a Pedagogická fakulta    UMB, 2000, s. 37-51.

FEHR, Götz. Fernkurs in Böhmisch: grindliche und gewissenhafte Ajnfírung in špráchliche und             kulináriše Špecialitétn inklusive Begegnung mit Land, Lajtn und Fíchern. Frankfurt am Main: Insel Verlag, 1977.

FENCL, Pavel. Zmizelé Čechy. Prachatice. Praha: Paseka, 2007.

GOTTSCHALD, Max. Deutsch Námenkunde. Mit einer Einführung in die Familienkunde von Rudolf Schützeichel. 6., durchgesehene und bibliographisch aktualisierte Auflage.           Berlin-New York: Walter de Gruyter, 2006.

HORNUNG, Maria. Lexikon österreichischer Familiennamen. St. Pölten – Wien: Verlag             Niederösterreichisches Pressehaus, 1989.

JAKLOVÁ, Alena. Voroplavba a vorařský slang v jižních Čechách. In: A. JAKLOVÁ et al.     Jazyk a řeč jihočeského regionu III. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1994,          s. 49-70.

 JANEČKOVÁ, Marie a Alena JAKLOVÁ. Das Lébn ist lajdr keine Wuršt nicht, es hat núr ajn           Ende. Jazyková charakteristika jihočeského regionu. In: A. KOMLOSYOVÁ, V.          BŮŽEK a F. SVÁTEK, eds. Kulturen an der Grenze. Wien: Promedia Druck- und         Verlaggesellschaft, 1995, s. 223-228.

JEDLIČKA, Alois. K problematice jazykové situace. Slovo a slovesnost. 1978, roč. 39, č. 3-4, s. 300-303.

KINTZL, Emil a Jan FISCHER. Zmizelá Šumava. Zlín: Nakladatelství Kniha Zlín, 2015.

KLAUSMANN, Hubert. Atlas der Familiennamen von Bayern. Ostfildern – Thorbecke, 2009.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Společenské poměry a volba rodných jmen v Česku. In: KRŠKO, J.   a M. MAJTÁN, eds. Vlastné mená v jazyku a spoločnosti. 14. slovenská onomastická             konferencia. Bratislava-Banská Bystrica: Jazykovedný ústav L. Štúra SAV-Fakulta     humanistných vied a Pedagogická fakulta UMB, 2000, s. 171-176.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: AZ KORT, 2008.

KNAPPOVÁ, Miloslava. K evidenci příjmení v Česku v r. 2007. In: HARVALÍK, M., MINÁŘOVÁ, E. a J. M. TUŠKOVÁ, eds. Teoretické a komunikační aspekty proprií.     Prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita,            Pedagogická fakulta, 2009, s. 133-141.

            Kohlheim, Rosa und Volker Kohlheim. Duden. Familiennamen. Her­kunft und    Bedeutung. Mannheim/Leipzig/Wien/Zürich: Dudenverlag, 2008.

KOZÁK, Roman. Volary 1871-2001: 130 let městem. Volary: Městský úřad Volary, 2001.

KOZÁK, Roman. Zmizelé Čechy. Volarsko. Praha: Paseka, 2006.

KREISSLOVÁ, Sandra. K etnické identifikaci a jazykové situaci německé menšiny na Chomutovsku po roce 1945. In: ARBURG von, A., KOVAŘÍK, M. a kol, eds. Německy           mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno: Matice moravská, 2010, s. 436-464.

KRŠKO, Jaromír. Sociálné-psychologické aspekty pomenovania. In: KRŠKO, J. a M. MAJTÁN, eds. Vlastné mená v jazyku a spoločnosti. 14. slovenská onomastická konferencia.        Bratislava-Banská Bystrica: Jazykovedný ústav L. Štúra SAV-Fakulta humanistných    vied a Pedagogická fakulta UMB, 2000, s. 75-84.

KUBŮ, František a Petr ZAVŘEL. Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné             středověké obchodní cesty. 1. Úsek Prachatice – státní hranice. České Budějovice:         Jihočeské muzeum v českých Budějovicích – Prachatické muzeum Prachatice, 2007.

MAGER, Jan Antonín. Rejstříky ke jmennému fondu v soupisech osadníků římsko-katolických            farností Prachaticka XIX. století. Edice Pramínek, sv. 1. Praha: Historicko-vlastivědný    spolek v Českých Budějovicích, 2003.

MATÚŠOVÁ, Jana. Německá vlastní jména v češtině. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,     2015.

MOLDANOVÁ, Dobrava. Naše příjmení. Praha: Agentura Pankrác, 2015.

MOUREK, Jakub. Německá příjmení ve Volarech a jejich sémanticko-motivační typy. České    Budějovice, 2018. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,      Filozofická fakulta, Ústav česko-německých areálových studií a germanistiky.

NAUMANN, Horst (ed.). Das große Buch der Familiennamen. Alter – Herkunft – Bedeutung.             Niedernhausen/Ts.: FALKEN, 1994.

NEWERKLA, Stefan Michael. Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch.          Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische   Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter      Lang, 2004.

NEWERKLA, Stefan Michael. Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německo-        český mikroareál ve východním Rakousku. Slovo a slovesnost. 2007, roč. 68, s. 271-     286.

NEWERKLA, Stefan Michael. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch - Slowakisch. Frankfurt            am Main: Peter Lang, 2011.

PETRÁŠ, Jiří. Česko-německá problematika v Českých Budějovicích po skončení druhé            světové války. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 2007.

PLESKALOVÁ, Jana. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000-2010.    Brno: Host-Masarykova univerzita Brno, 2011.

PODHOLA, Roman 583 portrétů zmařené Šumavy. Česko: R. P., 2016.

RADA, František. Když se psalo c. k.: ze života Českých Budějovic na počátku století. České   Budějovice: Nakladatelství České Budějovice, 1966.

            Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930. Díl I.: Růst,      koncentrace a hustota obyvatelstva, pohlaví, věkové rozvrstvení, rodinný stav, státní       příslušnost, národnost, náboženské vyznání. Praha: Státní úřad statistický, 1934, tab. 4,   s. 26-34.

SCHWARZ, Ernst. Jazyk německý na území ČSR. In: Československý vlastivěda. Díl III.        Jazyk. Praha: „Sfinx“- B. Janda, 1934.

SCHWARZ, Ernst. Deutsche Namenforschung I. Ruf- und Familiennamen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1949.

SCHWARZ, Ernst. Sudetendeutsche Familiennamen aus vorhussitischer Zeit (Ostmitteleuropa             in Vergangenheit und Gegenwart 3). Köln: Böhlau, 1957.

SCHWARZ, Ernst. Sudetendeutsche Sprachräume. Handbuch der sudetendeutschen     Kulturgeschichte. 2. Band. München: Robert Lerche, 1962.

SCHWARZ, Ernst. Sudetendeutsche Familiennamen des 15. und 16. Jahrhunderts.
            München: Robert Lerche, 1973.

STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia – Naše          vojsko, 1991.

STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích 1948-1989. Praha: Institut pro   středoevropskou kulturu a politiku, 1993.

STARÝ, Václav. Soupis obyvatel města Prachatic z roku 1585. In: Archivum Trebonense.         Sborník studií jihočeských archivářů. Třeboň: Státní oblastní archiv v Třeboni, 1986, s.   70-109.

ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. Praha:    Sociologické nakladatelství, 2009.

ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. Brno, Masarykova univerzita Brno, 1999.

WIEDEMANN, Andreas. “Pojď s námi budovat pohraničí!” Osídlování a proměna        obyvatelstva bývalých Sudet 1945-1952. Praha: PROSTOR, 2016.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE

DigiArchiv SOA v Třeboni. Kroniky. Obec Netolice. Datace: 1938-1964. Kronika obecní,         snímek 110 [online].  [cit. 2017-06-31]. Dostupné z:      

            https://digi.ceskearchivy.cz/DA?doctree=1kiong&menu=3&id=138&page=190/

Historie sčítání lidu na území České republiky I. Český statistický úřad [online]. [cit. 2017-10-   03]. Dostupné z:                     https://www.czso.cz/csu/czso/historie_scitani_lidu_na_uzemi_ceske_republiky_i_

iROZHLAS. Petr Jadrný. O odsunu Němců rozhodli spojenci už v roce 1943. Tvrzení    Merkelové je nepřesné, upozorňuje historik [online].  [cit. 2019-01-09]. Dostupné z:      https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-angela-merkelova-          jindrich-dejmek_1806211301_p

Místopisný průvodce. Prachatice. Základní informace. Počet obyvatel obce Prachatice.   Místopisy.cz [online].  [cit. 2017-04-01]. Dostupné z:                      https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/6954/prachatice/pocet-obyvatel

Něco málo statistiky o obyvatelích ve městě – Město Volary. Vítejte na oficiálních stránkách     města [online]. [cit. 2017-02-16]. Dostupné z:

                http://www.mestovolary.cz/7-Mesto-Volary/75-Neco-malo-statistiky-o-obyvatelích

Německá národnost na území ČR. Český statistický úřad [online]. [cit. 2017-02-5].

            Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/nemecka_narodnost/

Obce s pověřeným obecním úřadem. [online]. [cit. 2017-02-11]. Dostupné z:

                https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=13101/

Obyvatelstvo – Prachatice. Prachatice. Oficiální web města. Brána Šumavy [online]. [cit. 2017- 02-16]. Dostupné z:

            http://www.prachatice.eu/mesto/zakladni-informace/obyvatelstvo- 0

Obyvatelé Česka. Vývoj počtu obyvatel v obci Netolice, Prachatice [online]. [cit. 2018-03-        08]. Dostupné z: https://www.obyvateleceska.cz/Prachatice/Netolice/550442/

Odhadonline. cz – Znalecký ústav. Statistické informace: České Budějovice (okr. České            Budějovice). Národnostní složení obce [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné z:

            https://www.odhadonline.cz/odhad-statistika-kriminalita-nezamestnanost-prumerna-       mzda-nemoci-znalecky-posudek-odhadce-znalec-obec-ceske-budejovice-okr-ceske-       budejovice/#slozeni

Odhadonline. cz – Znalecký ústav. Statistické informace: Prachatice (okr. Prachatice).    Národnostní složení obce [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné z:

            https://www.odhadonline.cz/odhad-statistika-kriminalita-nezamestnanost-prumerna-       mzda-nemoci-znalecky-posudek-odhadce-znalec-obec-prachatice-okr-prachatice/

Odhadonline. cz – Znalecký ústav. Statistické informace: Volary (okr. Prachatice).         Obyvatelstvo [online]. [cit. 2017-12-08]. Dostupné z:                      https://www.odhadonline.cz/odhad-statistika-kriminalita-nezamestnanost-prumerna-    mzda-nemoci-znalecky-posudek-odhadce-znalec-obec-volary-okr-            prachatice/#obyvatel

Paměť národa, 30. 5. 1945 - 29. 10. 1946. Odsun Němců z ČSR [online]. [cit. 2017-02-06].       Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/anniversary/detail/id/32?locale=cs_CZ/

Po stopách historie Prachatic a jejich okolí. Prachatice – Archeologické nálezy dosvědčují          existenci staré kupecké osady již v 10. století. Prachatický deník. cz [online]. [cit. 2017- 11-26]. Dostupné z: https://prachaticky.denik.cz/zpravy_region/pt_po-stopach-historie-            prachatic-a-jejich-okoli.html

Potaš se vyráběla z bukového popela. Naše Valašsko – regionální týdeník. Silvarium. cz.            [online]. [cit. 201713-26]. Dostupné z:

            http://www.silvarium.cz/zpravy-z-oboru-lesnictvi-a-drevarstvi/potas-se-vyrabela-z-          bukoveho-popela-nase-valassko-regionalni-       tydenik

Prachatice. Základní informace. Počet obyvatel města Prachatice k 1. 1. 2017 [online]. [cit.        2017-03-12]. Dostupné z:

            https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/6954/prachatice/pocet-obyvatel

RIS. Regionální Informační Servis. Obce. Netolice [online]. [cit.   2018-08-12]. Dostupné z:             http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/detail?Zuj=550442/

Sklářství a Šumava. [online] [cit. 2017-11-26]. Dostupné:               http://klostermann.wz.cz/texty/sklari_sumavy.html/

Volary. O městě. Historie města. Od historie po současnost. [online] [cit. 2017-11-26].   Dostupné z: http://www.mestovolary.cz/mesto/o-meste/historie-mesta

[46] Podle zákona o matrikách č. 301/2000 Sb., z roku 2008 musí pro zpřístupnění matiky uplynout od posledního zápisu v matrice narozených 100 let a od posledního zápisu v matrice oddaných a zemřelých 75 let.