Metody vedení rozhovorů

 

Samotné vedení rozhorů, neboli interviews, s respondenty má svá pravidla. Správná a zodpovědná příprava na rozhovor spočívá mj. i v osvojení si správné metodiky. Rozhovory byly vedeny a zpracovány na základě metody narativního interview a metody oral history.

Metoda oral history byla vytvořena z procesů v oblasti humanitních a společenských věd, pomocí kterých se získávají informace z ústních rozhovorů s respondenty, kteří žijí v době, o kterou se výzkumník zajímá. Popř. se jedná o jedince nebo svědky s individuálními zážitky, názory nebo zkušenostmi, které mohou přinést nový náhled výzkumníka na zkoumané téma, oblast, region. Metoda oral history se od 80. let 20. stol. stala legitimní metodou historické vědy. Postup při metodě oral history spočívá v provádění interview, ze kterého vzniknou nahrávky. Z nich jsou následně získávány unikátní vzpomínky a osobní komentáře. Hlavním předpokladem úspěšného interview v metodě oral history je dobře připravený výzkumník a respondent. Interview je zaznamenáno audio popřípadě video formou a v budoucnu tak záznamy mohou být využity při dalších výzkumech.

Přímý kontakt s respondenty a komunikace s nimi je součástí kvalitativního sociologického získávání dat. Jedná se o způsob, který je založen na snaze o pohled do sociální reality na základě poměrně nízkého počtu pozorování nebo dotazování. Zásadní premisou je poté přímá participace tazatele, tj. podíl na kvalitě sbíraných dat, které může výzkumník bezprostředně ovlivnit. Interview reprezentuje komunikaci mezi dvěma jedinci, kteří si stojí tváří v tvář. V rozhovorech jsou používány tři základní typy otázek. Je možné pokládat otázky otevřené, polootevřené či uzavřené. Uzavřené otázky se zaměřují převážně na jednoznačné výpovědi, které se týkají odpovědí „ano” nebo „ne”. Je Vaše maminka Němka? Tzn., že respondentovi jsou odpovědi nabízeny a musí si z nabízených možností vybrat. Uzavřené otázky jsou vhodné v případě, že výzkumník chce rychle získat odpověď. Otevřené otázky se orientují na sběr kvalitativních informací. Otevřené otázky dovolí zpravidla získat více informací než otázky uzavřené, protože respondenti nejsou omezeni. Můžete mi něco říci o Vaší matce? Polootevřené jsou potom kombinací výše uvedených možnosti. Tj. předpokládáme odpověď a zajímá nás její rozvedení. Myslíte si, že byl dobrý nápad zůstat v Československu? A proč?

Interview vychází z přirozené verbální komunikace tazatele a respondenta. Jedno z možných členění rozhovorů je následující:

• interview s návodem,
• narativní interview,
• skupinové interview.

Výhodou všech typů interview je, že během rozhovoru naváže výzkumník přímý kontakt s respondentem. Tím se minimalizují nejasné výpovědi nebo naopak získají i detaily o konkrétních informacích. Otázky jsou pokládány respondentovi volným způsobem a výzkumník si může otázky v průběhu rozhovoru upravit nebo doplnit. Další výhodou je možnost zkoumat neverbální komunikaci respondenta. Nevýhoda rozhovoru může být např. časová náročnost, malý počet respondentů nebo respondent sám může negativně ovlivnit výzkum svou pasivitou nebo nezaujetím. Stejně negativní dopad na průběh a výsledky interview může mít ale i tazatel. Svou nepřipraveností či nedostatečnou schopností podkládat správné otázky a adekvátním způsobem vést rozhovor.

Nedílnou součástí rozhovorů je i sběr autentických dokumentů o pamětníkovi. Jedná se zejména o dokumenty osobní či soukromé povahy, které výzkumníkovi respondent poskytne. Např. fotografie narátora nebo prostředí, ve kterém žije; důležitých dokumentů provázejících jeho život jako vysvědčení, rozsudky, milosti, dekrety, ocenění a vyznamenání apod. Rozhovor může být podložen či doplněn veřejně získanými dokumenty a daty, např. studiem v archivech, fondech, knihovnách. Tedy pramenné základny či odborné literatury, je-li k dispozici. Týká se to však témat spíše historických.

Jako nejvhodnější typ interview pro společenskovědní část projektu se ukázal být tzv. narativní rozhovor, někdy též nazýván biografický rozhovor. Jedná o vyprávění týkající se životního příběhu respondentů. Každý jedinec a jeho identita je zakládaná na událostech narativního charakteru. Narativní pohled na svět je prezentace subjektivity světa kolem jedince samotného. Výzkumník však musí počítat s několika negativními skutečnostmi. Životní příběhy respondentů se mění s časem a rozhovor je omezen kontextem, ve kterém je interview vedeno. To znamená, že respondent není schopen pokaždé vyprávět svůj životní příběh ve stejné formě, ale poupravuje ho v závislosti na své osobě a podle aktuálního psychického rozpoložení. I proto je vhodné informace od respondenta konfrontovat s pramennou základnou či odbornou literaturou.

V první části rozhovoru má dojít ke stimulaci narátora. Pamětník byl tedy vždy seznámen s projektem, jeho cíli a podstatou. Před samotným interview proběhla v řadě případů zdlouhavá emailová či telefonická komunikace, ale výzkumníka respondent může vidět a viděl osobně poprvé. Je proto nutné, před nahrávaným rozhovorem, provést krátkou neformální rozmluvu kvůli možnému potlačení nervozity a nastolení příjemné atmosféry. Každému respondentovi byly v dostatečném časovém předstihu zaslány rámcové otázky rozhovoru, aby se na něj mohl připravit. Zejména některá data si jedinci musejí dohledat a nepamatují si je (kdy nastoupili na základní školu, kdy se stěhovali atd.).

Během nahrávaného rozhovoru je ideální nechat respondenta volně hovořit na základě základního seznamu otázek. V průběhu rozhovoru je vstupování tazatele do rozhovoru vhodné za předpokladu, že by se respondent odchýlil od daného tématu nebo není schopen sám plynule hovořit. Pokládání otázek je jednou z nejobtížnějších věcí v rozhovoru. Stejně důležité je ale i aktivní naslouchání, díky kterému může tazatel reagovat na rozhovor a respondenta usměrňovat. Díky vnímání pocitů respondenta může tazatel získat jiný druh než pouze verbálních informací (např. o důležitosti události pro respondenta, o jeho vnímání, pocitech apod.). Pomocí věcné argumentace může respondent ze svých zkušeností vyjádřit své vlastní nebo převzaté myšlenky, které se mohou následně podpořit a doplnit analýzou nebo srovnáním informací.

Níže jsou uvedeny návodné otázky, které se dotýkají narativního rozhovoru s respondentem. Podobné otázky byly následně použity pro vedení rozhovorů:

Otázky o životě: Kdy a kde jste se narodil? Kde bydlíte? Čím byli Vaši rodiče? Kdo Vás učil česky/německy? Můžete mi říct, kdy a kam jste chodil do školy? Jaké jste měl zaměstnání?

Otázky o určitém tématu: Můžete mi něco blíže říci o Vašich rodičích, jak se chovali v době války a jaký k Vám měli vztah?

Zkoumání vyprávění pro jasné vyjasnění argumentace: Můžete popsat, jak reagovala Vaše matka na skutečnost, že jste byli od sebe odloučeni?

Otázky k vědomostem jiné osoby nebo k přenesené zkušenosti: Dokážete si vybavit, jak reagovala Vaše sestra, když jste jí vysvětlovala termín dvojjazyčnost/bilingvnost?

 

___________________________________________________________________________________________________

Použitá literatura:

ALLHOFF, Dieter-W. a Waltraud ALLHOFF. Rétorika a komunikace. 14. vydání. Praha: Grada, 2008.

HOLÁ, Lenka. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013.

MASLOWSKI, Nicolas a Jiří ŠUBRT. Kolektivní paměť: k teoretickým otázkám. Praha: Karolinum, 2014.

NOVÝ, Ivan a Alois SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manažery. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2006.

PLAMÍNEK, Jiří a Daniel FRANC. Komunikace a prezentace: umění mluvit, slyšet a rozumět. 2. Praha: Grada, 2012.

REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009.

SURYNEK, Alois, KOMÁRKOVÁ, Růžena a Eva KAŠPAROVÁ. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press, 2001.

VANĚK, Miroslav a Pavel MÜCKE. Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. Praha: Karolinum, 2015.