Příběh

Naomi Keck

zpracovala Miroslava Kubatová Pitrová

 

 

Slečna Naomi Keck se narodila 6. 5. 2000 v Německu v Horb am Neckar, ve spolkové zemi Bádensko-Virtembersko, odkud pochází její otec Thomas Keck (*7. 4. 1971) a kde má dosud německé příbuzenstvo. Tatínek je tedy Němec, maminka Selma Keck (*29. 3. 1966) je Češka. Má sestru Isabellu, která je též bilingvní.

Nedlouho po jejím narození se rodina přestěhovala z Německa do jižních Čech, odkud pochází maminka respondentky. V jihočeské metropoli, v Českých Budějovicích, Naomi navštěvovala mateřskou školku a nastoupila i na českou základní školu^[1]. Zde chodila do první a druhé třídy. „Poté jsme se stěhovali do Grafenau^[2] kvůli práci otce, který je Němec,“ dodává Naomi. Třetí třídu již začala v německé základní škole^[3] v Bavorsku. Tento přechod byl pro cca devíti leté dítě velmi náročný. Celé dětství prožila v Čechách a byla zvyklá i na český školský systém, který je v mnoha odhledech jiný než ten v Německu.^[4]

„Tam jsem pokračovala do třetí třídy a ve čtvrté třídě se to dále rozděluje na tři školy: Realschule^[5], Hauptschule a gymnázium. Já šla na Hauptschule, do maturitní třídy“, přibližuje odlišný systém organizace školství v Bavorsku a dodává: „Zde jsem byla od roku 2009 do roku 2014, tedy 5 let.“ Jak v rozhovoru popisuje, začátky nebyly zcela růžové a i spolužáci se k ní nechovali moc přátelsky. Dokonce si z ní prý dělali i legraci, protože byla Češka. „Mrzelo mě to, protože jsem měla např. kamarádku, kterou jsem měla ráda a ona mi jednou řekla: ‚Naomi, já tě k nám nemůžu pozvat, protože jsi z Česka a rodiče to nechtějí.‘ A to prostě nepochopíte. Soudit někoho jen podle toho, odkud je se mi zdá jako pitomost“, ještě dnes s trochou lítosti v hlase a emotivně vzpomíná na zmíněný zážitek. Čím déle ale v Bavorsku studovala, tím se vztahy se spolužáky zlepšovaly, i když zcela v pořádku to nebylo ani ve vyšších ročnících a s předsudky Němců vůči Čechům se setkávala pořád. Jedno z možných vysvětlení se nabízí v dalším vyprávění respondentky: „Oni do Čech moc necestují, spíše na západ, do západní Evropy, ale že by jeli na výlet do Čech, do jižních Čech, na Šumavu, to ne. Pak když už přijedou na hranice, tam vidí u silnice postávat prostitutky, tak si z toho vyvodí, že se celé Čechy „prodávají“.“ Možnou ambivalenci vůči Čechům si z části vysvětluje někdy nevhodným chováním našich spoluobčanů v obchodech za hranicemi, kterého byla několikráte svědkem a z části i uzavřeností a konzervativností obyvatel Bavorska. „Když už nás poznali, měli jsme jako rodina dost přátel, ale fakt to trvalo. Na začátku se s námi kamarádit nechtěl nikdo.“ Mezi lidmi v Německu mluvila česky a nestyděla se za to. „Já si říkám, že jsem napůl Češka a jestli s tím má někdo problém, tak ať ho má! Prostě si za tím stojím.“ Zdůraznila svůj postoj k češtině a k Čechám Naomi. Obecně ráda přepíná mezi jazyky, což doprovodila příkladem: „Někdy se stane, že na mě sestra mluví německy a já jí odpovím česky, nebo naopak. Prostě jak mám chuť.“ Na základní škole, kterou v Grafenau navštěvovala, si nevzpomíná, že by byl nějaký jiný žák či žákyně ze smíšeného česko-německého manželství.^[6]

Chování učitelů na základní škole respondentka popisovala jako spíše odtažité až přezíravé, na vyšším stupni studia ale své pedagogy Naomi hodnotila jako profesionální, vstřícné a nápomocné. To, že se nemůže zavděčit všem a ne všichni ji mohou mít rádi (i kvůli jejímu česko-německému původu) brala a bere s nadhledem. „Radši méně přátel, ale dobrý ne falešný!“ Stěhováním do Čech se ale i tyto vazby zpřetrhaly a v pravidelném (ani virtuálním) kontaktu s německými kamarády není, což je jí líto a mrzí ji to. Ať z pohledu mezilidských vztahů, tak opět respondentka myslela na možnost procvičovat se např. v německém písemném projevu (chatování, facebook apod.).

Od třetí do sedmé třídy bydlela a navštěvovala základní školu v Bavorsku. Z rodinných důvodů se ale rodina musela po pěti letech v roce 2009 opět stěhovat zpátky do Čech. Kvůli odlišnému penzu vědomostí a kvůli ne zcela odpovídající úrovni češtiny musela znovu opakovat sedmou třídu v ČR. Tu sice absolvovala v Německu, ale rodině byl uvedený postup doporučen ředitelem české školy, kvůli lepší adaptaci zpět na české studijní prostředí. Po dobu, kdy žili v Německu, se matka Naomi velmi snažila, aby obě dcery česky nezapomněly. Doma si česky povídaly a stále obě dcery plnily i zkoušky na české základní škole. „Když jsme byli v Německu, tak nás mamka vedla dál. Když jsme měli tam (v Bavorsku – pozn. aut.) prázdniny, tak jsme se připravovaly na zkoušky v Čechách. Dostávaly jsme i české vysvědčení. Takže nás mamka ještě přes rok učila češtinu.“ Dalo by se tedy říci, že Naomi i její sestra zároveň navštěvovaly základní školu v Bavorsku (prezenčně) a v Čechách (distančně). Byly určeny průřezové předměty, ze kterých skládaly na konci každého pololetí zkoušky (čeština a později i dějepis) a ostatní předměty jim byly uznány z Bavorska. Jelikož jsou české a bavorské prázdniny v jiných termínech, o bavorských prázdninách na několik dnů navštěvovaly obě sestry českou základní školu, aby se opět dostaly do styku s českými spolužáky, pedagogy i vyučovanou látkou. Kontakt s českým prostředím tedy nevymizel a po návratu do Čech tak pro Naomi byla aklimatizace rychlejší. „Sice to bylo náročný, ale byl to dobrý nápad,“ komentuje snahy zejména matky o zachování intenzivního kontaktu s češtinou respondentka. „Dokončila jsem základní školní docházku tady v Budějovicích, opět na základní škole v Rudolfovské,“ popisuje konec základní školy Naomi. Poté pokračovala ve studiu na střední odborné škole zaměřené na módu a návrhářství.^[7] „Nyní jsem v prvním ročníku na střední odborné škole v Třeboni, na oboru módní návrhářství.“ Naomi je 18 let a je v prvním ročníku střední školy. Za běžných okolností by měla za rok maturovat. Toto věkové „zpoždění“ bylo způsobeno dvěma faktory, které mají oba jednoho společného jmenovatele, a tím je bilingvní výchova. Již na základní školu nastoupila Naomi s ročním odkladem. U zápisu na základní školu bylo rodině doporučeno, aby dcera nastoupila o rok později.^[8] Druhé „zpoždění“ poté způsobilo opakování sedmé třídy v Čechách po návratu z Bavorska. To již dnes s nadhledem a úsměvem hodnotí takto: „Jak jste dvojjazyčná, tak máte ve všem tak trošku zmatek. Tak to prostě je.“

 O studiu střední školy v Německu sice uvažovala, ale z důvodu složitějšího dojíždění či nutnosti bydlet na internátě uvedenou možnost zavrhla. I proto, že se cítí lépe v Čechách, než v Německu. Za domov považuje Českou republiku. „Sestra to má naopak, té se z Německa nechtělo a chce tam pořád zpátky, v Čechách se jí nelíbí, mně ano.“ Také jí nějakou dobu trvalo se opět přeorientovat na český systém, a po tak krátké době opět měnit studijní prostředí nechtěla a necítila se na to. „Musela bych se opět dostat do němčiny, bylo by to asi dost náročný. Byl by to zase velký přechod a to se mi nechtělo,“ vysvětluje své rozhodnutí, které je podloženo již minulou zkušeností. Uvažuje ale, že vysokou školu by zkusila studovat v Německu. „Zvládnout se to určitě dá, když člověk chce a táhlo by mě to tam.“ Tím ale není primárně míněna znalost němčiny, i když i ta sehrávala v rozhodování mladé dívka svoji roli, ale jiný vzdělávací systém, který funguje v Čechách a Bavorsku. O něm se v rozhovoru dále rozhovořila. Rozdíly spatřuje v odlišné organizaci školního roku (jiný začátek roku, jiné prázdniny, četnost i délka) či způsobu výuky a zkoušení. V bavorském (německém) systému dle zkušeností respondentky není kladem důraz na průběžné zkoušení a získávání více dílčích známek, ale klasifikace se uzavírá z jedné či dvou známek ze závěrečných testů či klausur. Převažuje také písemné prověřování znalostí žáka než ústní zkoušení. Zřídka je také možné si známku tzv. opravit. „Mně se ten systém tam zdá být trošku tvrdší, než tady. Jsou na studenty hodně přísní, aspoň, co jsem zažila já. Každý to vnímá jinak a to je můj názor,“ přibližuje Naomi způsoby klasifikace v Čechách a v Bavorsku a dodává: „V Německu se taky známkuje do šestky, ne do pětky, jako u nás.“ Dále zdůraznila, že i současné studium na střední škole je obtížné, ale že je možnost, v případě nepovede-li se test či zkoušení, požádat pedagoga o zlepšení známky prostřednictvím mimořádného přezkoušení či opravného testu.

Rodiče obě dívky vedli k dvojjazyčnosti odmala. „Od té doby, co jsme se narodily, na nás (myšleno se sestrou – pozn. aut.) mluvili česky a německy. My jsme to vnímaly automaticky tak, že když přišel otec, tak jsme věděly, že na něj musíme mluvit německy a když přišla mamka tak zase česky. Tak nás to učili,“ popisuje podle ní dobrý systém osvojování si obou jazyků Naomi. Za komunikační jazyk rodiny byla zvolena němčina. Rozhodující bylo, že otec česky neuměl a ani za delší pobyt v Čechách se češtinu nenaučil, což dle respondentky pramení jednak z jeho ne příliš velkého zájmu o jazyk a zároveň z obtížnosti češtiny pro Němce. „Jo, umí si objednat třeba v restauraci, to má odposlouchané, ale to je asi tak vše“, hodnotí úroveň češtiny svého otce Naomi. „Když jsme ale i před ním s maminkou mluvili česky, tak mu to nevadilo, že nerozumí“, vysvětluje dále Naomi. 

Komunikační jazyk se měnil a mění podle toho, kde zrovna rodina žila. V Čechách se jako přirozenější jazyk uplatňuje čeština, v Německu němčina. Maminka respondentky ale vždy, dle jejích slov dbala na to, aby používání jazyků byly v rovnováze. Když např. rodina bydlela v Grafenau a obě dívky chodily do německé základní školy, „mamka chtěla, abychom doma mezi sebou mluvily česky, abychom to nezapomněly. Teď, když jsme v Čechách, tak mamka chce, abychom mluvily zase německy.“ Uvedené klade na rodinu a zejména na obě sestry velké nároky. Je a byla to tedy snaha rodičů, zejména matky, podporovat stejným způsobem jazykové kompetence svých dětí, aby znalost obou jazyků byla co možná nejvyrovnanější. Nyní v Čechách nemají v domácnosti české programy a televizní vysílání je v němčině. I proto Naomi vnímá oba jazyky obdobně: „ Já to tak nevnímám, že by pro mě byl jeden jazyk jako ten první a ten druhý jako ten druhý. Pro mě jsou oba jazyky stejný a vnímám je stejně“, rozpačitě přemýšlela nad otázkou, jestli a popř. který z jazyků upřednostňuje. Řada odborných výzkumů hovoří o tom, že silnější je u bilingvního jedince jazyk, ve kterém raději či častěji verbálně projevuje své emoce (jazyk jako prostředek vyjadřující radost, naštvání, zklamání apod.). Obdobně to vidí i Naomi jen s mírnou nuancí a u svého vysvětlení se umívala J „Když jsem v Čechách a něco se mi nepovede, tak si nadávám v němčině, aby mi ostatní nerozuměli. V Německu to mám opačně. Ale spíš tou češtinou, když mě nikdo neslyší.“

Rozdíl respondentka vnímá např. v odborné slovní zásobě. Nyní studuje módní návrhářství a některé odborné termíny umí pouze v češtině. Neznamená to dle jejích slov, že by německému rozhovoru o módním průmyslu nerozuměla, ale aktivní odborná slovní zásoba se jí přirozeně rozvíjí více v češtině. „Kdybych ale chvíli studovala zase s Německu, tak se to vyrovná, věří Naomi. „Když jsem žila v Německu, tak jsem někdy musela trošku přemýšlet, jak to říct v češtině, měla jsem trošku problémy“, hovoří dále o „přepínání“ mezi jazyky respondentka a dodává: „I proto bych si chtěla udělat další zkoušky a s němčinou pokračovat, abych na ní nezapomněla, chtěla bych si udělat C2^[9].“ Termín zkoušky plánuje na konec středoškolských studií. Tj. sama vnímá, že při omezeném či menším kontaktu s němčinou se její kompetence snižují nebo by se mohly snižovat, čemuž chce vědomě zabránit. Proto sama vyhledává možnosti, jak si jazyk udržovat, přestože má německého otce a německé příbuzenstvo a její verbální projev je na úrovni rodilého mluvčího. Jak sama přizvává, německá komunikace jí nečiní žádné problémy, to již je zautomatizované, ale gramatika a gramatická pravidla se musejí pořád opakovat a cvičit, protože to se rychle zapomíná. „Když člověk německy nečte nebo jazyk neprocvičuje a neudržuje, tak je logické, že se zapomíná a já se s tou němčinou snažím pokračovat dál“, uvědoměle v 18-ti letech popisuje zodpovědný přístup k rozvíjení svých jazykových kompetencí Naomi. Např. v současné době do rodiny dochází cca 1x týdně soukromá učitelka němčiny, aby s oběma sestrami procvičovala gramatiku a udržovala jejich výbornou znalost němčiny. „Většinou všechno řeknu správně, ale napíšu to blbě. Buď z nepozornosti, nebo prostě zapomenu, jak to má gramaticky být. V řeči to říkám automaticky. Prostě to psaní.“ Krčila rameny respondentka.

I kvůli tomu si již na základní škole rodina vybrala, že jako cizí jazyk bude Naomi navštěvovat právě němčinu. Že je sice rodilý mluvčí a odmalička vyrůstala v česko-německém prostředí, ale že opakování a zdokonalování se zejména v gramatických pravidlech bude prospěšné. Je nutné dodat, že jí na základní škole vyšli vstříc. Učitelka němčiny jí dávala speciální cvičení, jiná, než ostatním spolužákům. „Snažila se mě vést dál…a někdy mě třeba využila, abych ostatním přečetla nějaký text a slyšeli tu hezkou němčinu, a jak plynule čtu“, popisuje, jak probíhala výuka němčiny na ZŠ. Podle jejích slov si spolužáci na její úroveň zvykli a nikdy zde žádné třecí plochy nevznikly. Spíše ji využívali, když něco potřebovali vysvětlit a Naomi se jim snažila s němčinou pomáhat a dělala to ráda. „Obecně ráda pomáhám a brala jsem to tak, vůbec mě ani nenapadlo se jim vysmívat nebo si z nich dělat legraci, že jim něco nejde, taková nejsem“, popisuje hezké vztahy se spolužáky respondentka.  

Nyní na střední škole již možnost zvolit si jako cizí jazyk němčinu Naomi neměla a lituje toho, protože by si dle svých slov takto němčinu dále procvičovala. Učí se anglicky a španělsky. Nyní tedy považuje kontakt s německým prostředí za nedostatečný, zejména lituje toho, že se málo vídá se svým německým dědečkem, který bydlí v Bádensko-Virtembersku. Zde zmiňuje specifický dialekt v oblasti, který jí dělá problémy. „Rozumím, co chce říct, ale občas mám problémy, ale dá se to, zvlášť když jsem tam nějakou dobu.“  Na návštěvu jezdí pravidelně jednou ročně, občas si volají. V současné době již otec Naomi s rodinou nebydlí a setkání s otcem je eliminováno na nepravidelné návštěvy v týdnu či o víkendech, kdy společně podnikají výlety apod. a mohou spolu trávit delší čas. Respondentku samozřejmě mrzí, že se vztah matky s otcem rozpadl, že jej nevídá tak často a zároveň to zmiňuje i v souvislosti s němčinou. Že již s ní není v každodenním intenzivním kontaktu.

Ze všech výše uvedených důvodů se rozhodla vyjet sbírat první zahraniční pracovní zkušenosti do Německa. Nedaleko česko-bavorských hranic, ve Waldkirchenu^[10], si našla měsíční brigádu v jednom velkém obchodním domě zabývajícím se módou (Garhammer). Maminka Naomi pracuje v Německu a zprostředkovala dceři první kontakt s ředitelem uvedeného obchodního centra. Německé vedení se zároveň zajímalo o střední školu, kde nyní Naomi studuje a spolu s maminkou domluvili německým zástupcům návštěvu třeboňské školy.

 

                        Sestry Keckovi s maminkou                                     

Vlevo Naomi, uprostřed Isabella, zcela vpravo maminka sester

 

„Z návštěvy byli úplně nadšení….my jsme jim připravili módní přehlídku, školou je osobně provedla ředitelka, byli se u nás podívat i na dílně.“ Jak dále v rozhovoru popisuje, v bavorském příhraničí v současné době nakupuje řada Čechů a stále více obchodů si zvyšující se kupní sílu českých zákazníků uvědomuje. I z tohoto důvodu se snaží českým klientům zpříjemňovat nákupní komfort a zaměstnávat pracovníky se znalostí češtiny. Proto módní dům Garhammer uvítal možnou spolupráce s českou střední školou zaměřenou na módu a navázání dlouhodobější spolupráce. První českou studentkou, která zde bude vykonávat svou odbornou stáž, bude Naomi. ^[11] „Českou“ je míněno v uvozovkách. Naomi má díky úsilí své matky (stejně jako její sestra) české i německé občanství^[12]. Vlastní tedy český i německý občanský průkaz.

Německý a český občanský průkaz

 

Svoji dvojjazyčnost i přes veškeré obtíže a zpoždění ve vzdělání, vnímá jako pozitivní. Zejména v souvislosti s uplatnitelností na trhu práce. Což potvrzuje získáním své letní brigády v německém obchodě, kde jsou velmi rádi, že disponuje dvojjazyčnou kompetencí. Za další klad považuje možnost studovat v zahraničí. „Zápory, no, máte ve všem zmatek. Musíte hodně přemýšlet, co a jak chcete vyjádřit. Občas řeknu větu česky, která má německou konstrukci a naopak.“

 

Ač je Naomi čerstvě plnoletá a celý život je ještě před ní, je to velmi inteligentní, uvědomělá a empatická slečna, která musela v životě překonat již řadu nelehkých okamžiků, které mj. souvisely i s její dvojjazyčnou výchovou a častým stěhováním rodiny. Přesto působila optimisticky, odhodlaně a cílevědomě. Nyní studuje střední školu, která ji baví, má řadu plánů do budoucna, které by si ráda vyplnila a jak říká:

„Musím to brát, tak jak to je! Mám obrovskou výhodu, a že to ne vždy bylo jednoduché, na to už nemyslím. Jsem ráda, že nás rodiče takto vedli…A ono se dá všechno, když se chce!“