Rozhovor se

Silvií Reckertovou

zpracovala Miroslava Kubatová Pitrová

se studentem Františkem Fundou

 

Následující text je zpracováním životního příběhu Němky střední generace, která se narodila ve smíšeném manželství českého otce a německé matky v Německu. Jedná se o bilingvní Němku s dominantní znalostí němčiny. Pamětnice vzpomíná v rozhovoru mj. na své rodiče a dětství. Hlavními tématy interview se stalo zlomové období 80. a 90. let v Německu – rok 1989, pád Berlínské zdi, Znovusjednocení Německa, a s tím související fenomény.

 

Rozhovor byl natočen se Silvií Reckertovou, rozenou Heinrichovou dne 18. března 2018 v rodinném domě pamětnice v bavorském městě Hauzenberg, které se nachází v okrese Pasov. Kontakt na paní Reckertovou byl zprostředkován skrze Okresní úřad Freyung-Grafenou. Interview bylo vedeno v českém jazyce, kterým pamětnice hovoří plynně, ač je to rodilá Němka. Jazyk ovládá na výborné úrovni, bez větších gramatických a stylistických chyb. Znatelný je pouze silný, ale logický bavorský přízvuk. Celý rozhovor se nesl ve velmi přátelské atmosféře.

Paní Silvie Reckertová se narodila 8. května 1977 v bavorském městě Mühldorf am Inn, které se nachází východně^[1] od bavorské metropole Mnichov. Její otec Erich Heinrich byl rodilý Pražák (*1935). Zemřel v roce 2011 v Mühldorfu. I on pocházel se smíšeného manželství, kde jeho matka byla Češka a otec Němec s československým občanstvím. Matka paní Reckertové, Antonie Heinrichová rozená Müllerová, se narodila v roce 1943 v Mnichově.

Silvie Reckertová

Po druhé světové válce se otec respondentky a jeho rodiče odstěhovali do Německa. „Otec a moji prarodiče z otcovy strany využili po druhé světové válce odsuny z Československa a odešli za svými příbuznými do bavorského města Řezno“, vzpomínala S. Reckertová na dobu, kdy její tatínek odešel do Německa. Prarodiče S. Reckertové měli na výběr, odejít či zůstat na území tehdejší ČSR, protože smíšená manželství si mohla vybrat ze dvou výše zmíněných alternativ a podléhala zvláštním pravidlům ve vztahu k nucenému odsunu.^[2] Rodina využila možnost tzv. přirozeného odsunu^[3], ač mohla v Československu setrvat. „Můj otec potom pracoval v Řezně u Německých spolkových drah^[4] jako úředník a zastával tam vyšší pozici i za odbory,” popisovala pamětnice pracovní začátky a relativně vysoký post svého otce.

Maminka S. Reckertové se později kvůli práci přestěhovala do města Mühldorf am Inn, kde začala pracovat na Okresním úřadě. Otec paní Reckertové pomýšlel na kariérní postup, a proto když v 50. let. 20 stol. dostal pracovní nabídku na přeložení do Mühldorfu, neváhal. „Otec viděl větší potencionál okolo Mnichova a chtěl se tam přestěhovat a zároveň v té době přišla možnost na přeložení,” popisovala S. Reckertová úvahy svého otce a důvody stěhování do města, kde se nakonec poznal s její maminkou. 

Psal se rok 1970. „Vzpomínám si, jak mi maminka vyprávěla, když se s tatínkem poznali. Prý se seznámili na slavnosti^[5], kterou pořádá město Mühldorf každoročně,” usmívala se paní Reckertová při vzpomínání na své rodiče a doplnila, „měli se navzájem velice rádi a byli spolu skutečně šťastní.” Společně si postavili rodinný dům, ve kterém začali bydlet v roce 1974, a který se nacházel nedaleko historického centra Mühldorfu.

 Rodiče S. Reckertové

Výchova v rodině Heinrichových probíhala dvojjazyčně. „Otec uměl dobře česky, a i když jsme bydleli v Bavorsku, tak měl takovou vizi, že bude dobře, abych se naučila mluvit i českým jazykem, přestože jsme v Německu,” vzpomínala pamětnice na rozhodnutí svého otce a doplnila, „maminka na mě mluvila pouze německy, takže jsem vyrůstala, jak v německém prostředí, tak jsme s otcem udržovali i český jazyk, a za to jsem mu vděčná.” Rodiče mezi sebou komunikovali pouze v němčině. „Maminka se česky neučila, protože pro starší lidi je náročný se učit nový jazyk a čeština není vůbec jednoduchý jazyk. Maminka na to neměla ani talent, takže rodiče mezi sebou komunikovali pouze německým jazykem,” vysvětlovala její absenci znalosti češtiny respondentka. Češtinu používala tedy k výhradnímu dorozumívání a komunikaci s otcem.

Na základní školu nastoupila pamětnice v roce 1983 v Mühldorfu. „Navštěvovala jsem základní školu v Mühldorfu a poté jsem nastoupila v roce 1992 na střední školu ve Waldkreiburgu (Realschule^[6] Waldkreiburg – pozn. aut.), kterou jsem navštěvovala čtyři roky až do roku 1996,” přibližuje pamětnice svůj studijní život. Obecně na své mládí vzpomínala velmi ráda. Dětství ve městě Mühldorf bylo poklidné. S. Reckertová měla spoustu kamarádů. „Vymýšlely jsme spoustu věcí a hrály různé hry např. na schovku nebo na babu, protože jsme dřív neměli žádné počítače nebo mobily a hráli jsme si většinou venku,” ráda a s nostalgií vzpomínala pamětnice na trávení volného času ve svém rodném městě.

Rodina Heinrichových měla dobré finanční zázemí a mohla hodně cestovat. „Moje maminka i tatínek vydělávali na svých pracovních pozicích slušné peníze, a mohli jsme si tehdy dovolit jezdit dvakrát do roka např. do Villachu^[7]. Začali jsme tam jezdit, když mi bylo šest let,” vysvětlovala pamětnice cesty do Rakouska ke své tetě a doplnila, „teta byla sestra mé matky a provdala se za jednoho pána z Vídně, takže tam pak spoluvlastnila hotel.” Rodina jezdila do Rakouska na dovolenou a zároveň navštěvovat své rakouské příbuzné. Do Rakouska se vraceli rádi. „Navštěvovali jsme památky v okolí Villachu, chodili jsme se koupat do místních jezer, např. jezera Ossiacher nebo Wörthersee^[8]. Ráda jsem chodila plavat a v Rakousku jsem se vždy těšila, až si půjdeme zaplavat. Dále jsme se procházeli po horách a trávili jsme čas s příbuznými. Byl to pro nás relax,” svěřila se s hezkými vzpomínkami respondentka a dále vzpomínala na hraniční kontroly: „Vždy jsme museli přejíždět hranice a nacházela se zde pasová kontrola. Na hranicích se nikdy netvořily kolony aut, protože co bylo před třiceti nebo čtyřiceti lety, tak se to nedá vůbec srovnávat. Dnes je jiná situace, ale dřív takový provoz nebyl jako nyní. Každá rodina měla maximálně jedno auto a dnes má dvě nebo tři. Vždy jsme čekali tak maximálně 20 minut a nikdy nebyl s německými a s rakouskými celníky na hranicích problém. Měla jsem tzv. dětský pas (Kinderausweis) a rodiče měli klasické cestovní pasy a vše bylo pokaždé v pořádku,” popisuje paní Reckertová cestování do Rakouska bez Shengenu.

Jsme na sklonku 80. a začátku 90. let 20. století. Po pádu tzv. Berlínské zdi došlo v roce 1990 ke znovusjednocení Německa. S. Reckertová na uvedenou dobu vzpomíná bez emocí, jako dítě situaci nějak více neprožívala a zcela nechápala, co se okolo ní děje. „Rok 1989 jsem nevnímala zvláštním způsobem. Tehdy mi bylo dvanáct let, takže jsem slyšela, jak se o pádu Berlínské zdi a otevření hranic mluvilo. Tehdy jsem na to bylo dost mladá, abych to dostatečně chápala a udělala si na to nějaký názor,” vzpomínala pamětnice na uvedenou dobu v Německu a dodala, „v našem městě se to moc neřešilo a v rodině už skoro vůbec, protože jsme v bývalé Německé demokratické republice neměli žádné příbuzné. Když jsem byla starší, tak jsem to začala chápat, co to pro Německo znamenalo.” S odstupem času to paní Reckertová vnímá jinak a považuje Znovusjednocení za krok správným směrem. Přesto zůstává ve svých hodnoceních zdrženlivá. „Když si to s odstupem času promítnu, tak spojení Německa bylo určitě dobrým činem, ale mohlo se to určitě provést jiným způsobem, ale v dnešní době mají všechny státy nějaké problémy.” Je zajímavé sledovat jeden z názorů na uvedené události očima západní Němky. „Z pohledu Bavorska vnímali místní spojení dvou německých částí pozitivně. S postupem času přišlo zjištění, že většina východních Němců odešla do bývalého západního Německa a v dnešní době je problém, že tam z mladých lidí skoro nikdo nebydlí. Bydlí tam většinou jenom starý lidi. Mladí lidé se odstěhovali za prací, protože v bývalém východním Německu nebyl žádný průmysl, žádná práce, tak se lidi prostě stěhovali,” nastínila pamětnice svůj pohled na současnou demografickou situaci v Německu^[9] a dodala, „v roce 1989 platila západoněmecká marka a východoněmecká marka^[10] a tehdy to bylo přepočteno v poměru 1:1, tzn., že východní Němci přišli ke spoustě penězům. Spousta Němců na zmíněnou skutečnost pohlíží negativně.“

Dále je pro nás zajímavé, jak pamětnice (subjektivně) hodnotí polistopadový vývoj v Československu. „V Bavorsku je vyšší důraz na tradici a náboženství než v České republice a je tady zároveň vyšší životní úroveň. Vývoj konkrétně v Bavorsku šel oproti České republice strmě nahoru. V Německu je patrné, že jsou tady pracanti. Rozdíl byl v tom, že Německo bylo po druhé světové válce rychle vybudováno a v Česku se vývoj zasekl díky komunismu. V Německu je to charakter osob, kteří opravdu chodí a tvrdě pracují, což se promítlo i do současné doby, kdy si Němci dokážou vydělat peníze a někam třeba vycestovat do jiných států jako to děláme i s manželem,” prezentovala svůj názor paní Reckertová, „o České republice to říct nemůžu, protože vývoj nebyl tak vzestupný jako v Německu.”

Pamětnice tedy shledává stav v ČR a ve Svobodném státě Bavorsko nerovnoměrným. Poukazuje na naši komunistickou minulost a složité startovací podmínky po roce 1989. Reprodukuje však názor na to, že Němci jsou více pracovití, než Češi a ukazují se zde mírné interkulturní stereotypy.

Od 90. let se otevřely možnosti volného cestování do zemí, které byly pro západní svět do té doby tabu. „Když se otevřely hranice s Československem, tak jsme tam jeli. Jezdili jsme většinou do Prahy a do jižních Čech, kde jsme trávili dovolenou,” vzpomíná S. Reckertová na nové zážitky z Československa a dále s radostí dodává, „našla jsem si tam i české kamarády a s některými udržuji kontakt až do dnešní doby. Zároveň si s nimi udržuji i český jazyk na dobré úrovni. V dnešní době si píšeme každý den, protože existují různé online aplikace např. What's up nebo e-mail,” popisuje pamětnice současnou komunikaci s českými známými.

V roce 1996 nastoupila S. Reckertová na Okresní úřad v Mühldorfu. „Po ukončení střední školy mě maminka pomohla se dostat na stejný Okresní úřad, kde pracovala i ona. Zde jsem si pak udělala i kurz psaní na stroji. Zkouška nebyla vůbec jednoduchá, ale tehdy to neumělo moc lidí, proto jsem zde i nadále mohla pokračovat v práci. Naučila jsem se tady hodně,” vzpomíná na svoji práci na úřadě a dodává, „na Okresním úřadě v Mühldorfu jsme pracovala přibližně šest let.” Později se přestěhovala blíže k českým hranicím. „V roce 2002 jsem se odstěhovala do Pasova, který už jsem dříve navštěvovala, a město se mi líbilo a líbí. Začala jsem pracovat na Hospodářské komoře v Pasově,”^[11] uvádí další pracovní směřování a dodává podrobnosti, „zde jsem pracovala pět a půl roku.”

Na začátku nového tisíciletí poznala svého současného manžela. „V roce 2003 jsem se provdala za současného manžela Hanze Reckerta, převzala jsem jeho příjmení a od svatby se jmenuji Reckertová.”

Manžel S. Reckertové

 

V roce 2008 se již společně přestěhovali do města Hauzenberg^[12].

 Dům manželů Reckertových

 

Rok předtím (2007) změnila zaměstnání, ve kterém je již přes deset let. „V současné době pracuji ve firmě AKE Technologies GmbH v ekonomickém úseku, kde využívám znalost českého jazyka,” uzavřela svůj kompletní výčet pracovních pozic.

Češtinu si udržuje denní komunikací s českými přáteli a pravidelnými návštěvami Čech. „Se svým manželem jezdíme často do České republiky. Děláme to z důvodu, abych si udržela český jazyk na dobré úrovni. Jezdíme sem na dovolenou a na návštěvy k našim kamarádům.”

 

            Paní Reckertová se narodila na konci 70. let 20. století, otci Čechovi, matce Němce. Dětství prožila v klidném a příjemném prostředí, harmonicky. Vystudovala, započala svoji profesní dráhu. Vdala se. V současné době žije se svým manželem ve městě Hauzenberg. Manžel ji v jejím pozitivním vtahu k Čechám podporuje, jezdí spolu často na návštěvy českých přátel a denně s nimi díky sociálním mediím komunikuje česky, aby jazyk nezapomněla. S. Reckertová je Němka, je doma v Německu, ale ví a je hrdá na to, že má české předky. Je vděčná svému otci, že jí v dětství učil češtinu. V současné době je bezdětná. Ráda by ale i své případné potomky vychovávala dvojjazyčně, protože si myslí, že má smysl pokračovat v rodinné tradici. Je ráda, že žije v Německu, resp. Bavorsku a v Čechách by žít nechtěla.